| |
Česká šlechta |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| index.htm |
|
|
| ursprung |
·
Článek |
|
| wenzelik |
·
Diskuse |
|
| vencelik |
· Číst |
|
| przemyslides |
·
Editovat |
|
| piastowie |
·
Editovat zdroj |
|
| jagielonowie |
·
Zobrazit historii |
|
| luxemburgowie |
Znak Zemí Koruny české |
|
| moravia |
Českou
šlechtou se rozumí feudální společenská vrstva, tj. nižší a vyšší
(vysoká) šlechta na
území Českého království respektive zemí Koruny
české, zvláště v Čechách a na Moravě a v širším pojetí
i ve Slezsku a Lužici. |
|
| wanclik |
https://cs.wikipedia.org/wiki/Česká_šlechta |
|
| malec-osiek |
|
|
| vrchovist |
Počátky
české šlechty[editovat | editovat zdroj] |
|
| waza |
Počátky
české šlechty v 10.–12. století úzce souvisí se vznikem a rozvojem feudální
společnosti v době panování Přemyslovců v Českém knížectví, respektive Českém
království. |
|
| vencelikove |
Vznik této
společenské skupiny či vrstvy souvisel s vojenskými družinami kolem
panovníka. Ty byly tvořeny schopnými jedinci, kteří za své služby
dostávali výsluhy v podobě pozemků, správcovství hradu atd. a s tím spojeným udělováním šlechtických titulů (svobodný pán, zeman, rytíř). Z válečníků
se postupně stávali feudální páni, kteří za své zásluhy získávali
od panovníka různé úlevy, výhody, pozemky a další. Podobným
způsobem probíhal rozvoj také u církevních entit. Vlastnictví půdy
mělo zásadní význam pro rozvoj zemědělství a další
zkulturňování krajiny. |
|
| rakoczy |
Výsluhy byly
zpočátku pouze osobní povahy – do smrti nabyvatele – a bylo je možno
odejmout; postupně docházelo k jejich přeměně v
dědičné vlastnictví. Otázka možného podílu
předpřemyslovské rodové aristokracie na zformování nejstarší
české šlechty zůstává nevyjasněna. Jisté však je, že již ve
13. století byla šlechta natolik silná, že i panovník musel počítat s
její mocí. |
|
| krolestwo-lechii |
Některé
šlechtické rody včetně rodových erbů z této doby lze
vysledovat do současnosti. První erbovní znamení české šlechty se
objevují od 13. století. Tato erbovní znamení byla udělována za
mimořádné zásluhy a statečnost v boji, diplomatické úspěchy,
či zbavení krajiny nebezpečného zvířete apod. Šlechtictví své
nositele, kromě výhod, zavazovalo rovněž k povinnostem a ctění
určitých ctností, které však nebyly vždy dodržovány. |
|
| vchrovist |
V této
době se také postupně ustalovala rodová jména, zpravidla spojená s
místem původu, případně se jménem některého předka
(Vratislavové z Mitrovic). Existuje však i mnoho opačných
případů, kdy hrady, respektive zámky dostávaly jméno podle svého
majitele (Mitrovice, Nové Mitrovice). Kromě toho docházelo již v této
době k poněmčování jmen i u nejstarších českých rodů
– z důvodu prestiže, ve snaze vyrovnat se šlechtě v jiných zemích.
Patrné je to například u rozrodů Vítkovců, jejichž další větve se nazývaly Landštejnové či Rožmberkové. |
|
| zirownice |
Nejstarší
šlechtické rody[editovat | editovat zdroj] |
|
| trest |
Mezi
nejstarší zakladatelské rody (v počtu okolo dvaceti) české a
moravské šlechty patří: |
|
| smiszek |
·
Buzici – z nich pak například |
|
| plus |
o Zajícové z
Házmburka |
|
| hradek |
o Šelmberkové |
|
| libeniczti |
· Benešovici |
|
| leibniz |
o páni z
Dubé |
|
| nobility |
o páni z Kravař |
|
| wanc- |
o páni z Bechyně |
|
| wanda |
· Drslavici |
|
| monnaies |
o Švihovští
z Rýzmberka |
|
| czeska szlachta |
o
Černínové z Chudenic |
|
| venclik z chrovist |
· Hrabišici |
|
| hussites |
·
Hroznatovci |
|
| bila hora |
· Janovici |
|
| bakalarzska |
o Kolovratové |
|
| jihoczeska |
·
Markvartici |
|
| protestantisme |
o Lemberkové |
|
| reforme |
o Vartenberkové |
|
| christophori |
o Valdštejnové |
|
| christophori |
·
Ronovci |
|
| infos |
o Lichtenburkové |
|
| clausel |
o páni z
Klinštejna |
|
| rakoczy-2 |
o páni z Lipé |
|
| ssd-adn |
o páni z
Dubé |
|
| korycinski |
· Vítkovci |
|
| saint germain |
o páni z Hradce |
|
| chiappini |
o páni z Krumlova |
|
| tellechea |
o Rožmberkové |
|
| rodrigues |
o páni z Landštejna |
|
| de souza |
o páni ze Stráže |
|
| cvanclik |
·
Žerotínové a
další.[1] |
|
| svanclik |
Šlechtický
systém před rokem 1620[editovat | editovat zdroj] |
|
| fvanclik |
Šlechtický
stav ani v Česku nebyl homogenní, ale dělil se do stupňů,
úrovní. Od 12. století se česká šlechta dělila na dva stavy, nižší
stav – vladycký, zemanský a rytířský (původně
páni první hotovosti) a vyšší stav – panský (původně páni druhé hotovosti, někdy
korouhevní páni). V průběhu dějin se ustálil systém, který
platil až do doby stavovského povstání. |
|
| rvanclik |
Předstupeň
šlechtictví tvořily tzv. erbovní rodiny, což byl mezistupeň mezi městským a šlechtickým stavem. Patřilo k
němu právo užívat erb a predikát, ale nikoli stavovská práva, tzn. nešlo o šlechtice. |
|
| wanc |
Vladyctví bylo uznáváno za nejnižší šlechtický stav. Do vladyctví
bývaly povyšovány nové rody. Staré a úspěšné vladycké rody byly
povyšovány (nobilitovány) do rytířského či panského stavu. Také
zchudlé panské rody mohly ponížit do stavu vladyků a zchudlé rody,
jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky
svůj status ztrácely. Mezi vladyckými rody často nalézáme vedlejší
větve známých šlechtických rodů, jako byli například vladykové
z Chlumu, Křemže, Nečtin u rodu Bavorů
ze Strakonic.[zdroj?] |
|
| fr,vans |
Rytířství je další ze stupňů nižší
šlechty. Rytířské předky ve třech generacích musel prokázat
uchazeč o přijetí do panského stavu. Jedná se vlastně o
pozůstatek třídy šlechticů, kteří získali titul na
válečném poli. Často (na zemském sněmu nikdy) nebyl od
vladyctví rozlišován a tvořily spolu jednu kategorii, někdy
nazývanou vladyctvo, jindy rytířstvo. |
|
| fr,vance |
Některé rytířské rody
nashromáždily velký majetek, kterému se nevyrovnal ani majetek leckterých
panských rodů, a patřily k nejbohatším v zemi. Tyto rody pak velmi
často po nabytí takového majetku povýšily a byly přijaty do panského
stavu, např. Trčkové z Lípy. Obecně povyšování, adopce a
podobně byly často spojené s nemalými poplatky a byly tak také
významným zdrojem příjmů vládců. |
|
| faustine |
Panský stav byl do poloviny 17. století v Českých zemích jediným
stavem vyšší šlechty. Vyvinul se jako systém vyšší šlechty (tzv. páni druhé
hotovosti), tj. nejvýznamnějších rodů. V průběhu
času se panské rody snažily omezit příliv dalších rodů, což se
jim roku 1501 povedlo, když si vymohly, že: „...
nechce žádného za pána přijíti leč by stav svůj vladyčí
do čtvrtého kolena provedl“ (tj.
prokázal). V roce 1502 pak král Vladislav
Jagellonský potvrdil panským rodům
právo přijímat do panského stavu. Bylo rozlišováno mezi pány
„novoštítnými“ a pány „starožitnými“ (po třech generacích v panském
stavu). |
|
| rubens |
Na počátku 17. století šlechta v Čechách
tvořila přibližně jedno procento veškeré populace.
Obdobně to bylo i ve zbytku Svaté říše římské, ve Francii a
některých italských státech.[2] |
|
| luigi |
Uzavírání
panského a rytířského stavu[editovat | editovat zdroj] |
|
| adrien |
V
souvislosti s určením práva, kdo se smí stát přísedícím
většího zemského soudu, došlo v druhé polovině 15. století k uzavření
panského stavu. Byla stanovena pravidla pro přijímání dalších rodů.
Členové těchto rodů měli právo zastávat zemské úřady. Páni do
panského stavu nově přijímali, už nepostačovalo panovnické
povýšení.[3] |
|
| raphael |
Dříve se uzavření
panského stavu událo na Moravě, a sice v letech 1479–1480.
Podle Tovačovské knihy panský stav tehdy tvořilo 23
rodů, z nich bylo |
|
| otavio |
·
15 starých rodů: |
|
| |
o
páni z Cimburka (1), páni z Lipé (2), páni z Lomnice (3), páni z Hradce (4), Pernštejnové (5), Šternberkové (6), Lichtenštejnové (7), páni z Boskovic (8), páni z Kunštátu (9), páni z Lichtenburka (10), Valdštejnové (11), páni z
Pezinku[4] (12), z Vlašimi (13), páni ze Sovince (14), Krajířové z Krajku (15)[5] |
|
| |
o alespoň sedm z nich mělo
český původ, byli v Čechách usedlí nebo přišli přes
Čechy (z Hradce, Krajířové, Lichtenburkové, z Lipé, ze Šternberka,
z Valdštejna, z Vlašimi)[6] |
|
| |
·
a 8 mladších rodů: |
|
| |
o
páni z Dúbravky (16), Tvorkovští (17), Landštejnové (18),
Miličinští (19), páni z Ludanic (20), páni z Veitmile (21), Tunklové (22), Žerotínové (23).[7] |
|
| |
V Čechách se panský stav uzavřel až v roce
1500, kdy byl seznam 47 rodů intabulován do zemských desek. |
|
| |
·
A/ český původ – 33 rodů
reprezentovalo starobylou českou aristokracii |
|
| |
o
Ronovci: páni z Lipé (1), Adršpachové
a Berkové z Dubé (2), Krušinové z Lichtenburka (3), Křinečtí z Ronova (4), Míčanové z Klinštejna (5); |
|
| |
o
Kounicové: Bořitové z Martinic (6), Černčičtí z Kácova (7), Rychnovští z Rychnova (8), Stošové z Kounic (9), páni z Talmberka (10); |
|
| |
o
Vítkovci: páni z Hradce (11), z Landštejna (12), z Rožmberka (13) a Sezimové z Ústí (14); |
|
| |
o
Buzici: Lvové z Rožmitálu (15), páni ze Šelmberka (16), Zajícové z Házmburka (17),
Medkové a Vranovští z Valdeka (18); |
|
| |
o
Markvarticové: páni z Valdštejna (19), páni z Vartenberka (20); |
|
| |
o
Hrabišicové: páni z
Oseka a Rýzmburka (21), Kostkové z Postupic (22); |
|
| |
o
Janovicové: páni z
Janovic (23), páni z Kolovrat (24); |
|
| |
o
páni z Cimburka (25), páni z Gutštejna (26),
Plánští ze Žeberka (27), páni z
Říčan (28), Slavatové z Chlumu (29), páni ze Šternberka (30), páni ze Švamberka (31), Švihovští z Rýzmberka (32), Žampachové z Potštejna (33) |
|
| |
·
B/ moravský původ |
|
| |
o
páni z Boskovic (34), páni z Kunštátu (35), z Pernštejna (36) |
|
| |
·
C/ míšeňský původ |
|
| |
o páni z Koldic (37) – v
Čechách od poloviny 14. století |
|
| |
o z Ilburka (38) – od počátku 15.
století |
|
| |
·
D/ saský původ |
|
| |
o
purkrabí z Donína (39)
a páni z Plavna (40)
– obojí se v Čechách připomínají již od 13. století |
|
| |
·
E/ švýcarský původ |
|
| |
o páni z
Bibrštejna (41) – od 13. století |
|
| |
·
F/ kraňský původ |
|
| |
o
Krajířové z Krajku (42) – od konce 14. století |
|
| |
·
G/ pětice rodů, které se staly panskými
v 2. polovině 15. století |
|
| |
o
Lickové z Rýzmburka (43), páni z Veitmile (44) –
opírali se o privilegium Karla IV., Lobkovicové (45) (Hasištejnští i Popelové), Smiřičtí ze Smiřic (46),
páni z Ronšperka (47).[8] |
|
| |
Mezi lety 1500 a 1618 vymřelo z těchto 47
rodů alespoň 20 a dále devět rodů, které byly
přijaty do panského rodu až po roce 1500.[9] |
|
| |
Rytířský
stav se uzavřel na Moravě v roce 1556 a v Čechách v roce 1564.[10] Mezi lety
1541–1620 bylo přijato do rytířského stavu v Čechách
přibližně 215 erbovních rodin.[11] Mezi přední osobnosti z rytířského stavu,
které v 2. polovině 16. a počátkem 17. století zastávaly nejvyšší
zemské úřady, patřil Oldřich
Dubanský z Duban, Michal
Španovský z Lisova, Jan Klenovský z Klenové, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Burian Trčka z Lípy, Mikuláš Miřkovský z Tropčic, Jan Vchynský ze Vchynic, Václav Ples Heřmanský
ze Sloupna, Jan
Vřesovec z Vřesovic, Kryštof Wratislav z Mitrowicz a Adam Hrzán z Harasova.[12] Mezi menšími
úředníky se prosadil Kryštof Želinský
ze Sebuzína, Jindřich
Domináček z Písnice, Bohuslav z Michalovic, politický
vliv měli také Jan Mencl z Kolsdorfu a Jan Platejs z
Platenštejna.[12] |
|
| |
· |
|
| |
|
|
| |
Albert ze
Šternberka (asi 1322–1380) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Vilém z Rožmberka (1535–1592) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Kryštof Harant z
Polžic a Bezdružic (1564–1621) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Jan Jesenský (1566–1621) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Polyxena z Lobkovic (1566–1642) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Vilém Slavata z
Chlumu a Košumberka (1572–1652) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Vilém Kinský (1574–1634) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Jaroslav Bořita
z Martinic (1582–1649) |
|
| |
Nejbohatší
česká šlechta v předbělohorském období[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Následující tabulka představuje nejbohatší šlechtice v
letech 1557, 1603 a 1615 podle majetku nebo počtu osedlých:[13] |
|
| |
Pořadí |
Jméno (P = pán, R = rytíř) |
Majetek |
Jméno (P = pán, R = rytíř) |
Počet osedlých |
Jméno (P = pán, R = rytíř) |
Počet osedlých |
|
| |
(včetně poddanského) |
|
| |
v kopách grošů |
|
| |
Rok 1557 |
Rok 1603 |
Rok 1615 |
|
| |
1. |
Vilém z Rožmberka (P) |
403113 |
Jan Rudolf Trčka z
Lípy (P) |
4996 |
Albrecht Jan
Smiřický ze Smiřic (P) |
6245 |
|
| |
2. |
Jaroslav z Pernštejna (P) |
215804 |
Zikmund II.
Smiřický ze Smiřic (P) |
4883 |
Jan Rudolf Trčka z
Lípy (P) |
4215 |
|
| |
3. |
Vilém Trčka z
Lípy (R) |
169083 |
Petr Vok z Rožmberka (P) |
3948 |
Petr II. ze Švamberka (P) |
3529 |
|
| |
4. |
Jáchym z Hradce s manželkou Annou z
Rožmberka (P) |
101740 |
Jáchym Oldřich z
Hradce (P) |
2547 |
Polyxena z Pernštejna, provdaná z
Lobkovic (P) |
3000 |
|
| |
5. |
Arnošt, falckrabě
rýnský (P) |
96947 |
Marie z
Pernštejna (P) |
2124 |
Lucie Otýlie z Hradce,
provdaná Slavatová (P) |
2789 |
|
| |
6. |
Jindřich mladší z
Plavna (P) |
84902 |
Kateřina z Redernu (P) |
1811 |
Adam Hrzán z Harasova (R) |
2182 |
|
| |
7. |
Adam
Ungnod ze Suneku (P) |
84368 |
Adam Hrzán z Harasova (R) |
1755 |
Radslav
starší Kinský z Vchynic (P) |
2155 |
|
| |
8. |
Jiří
Šlejnic ze Šlejnic (P) |
72284 |
Oldřich
Felix Popel z Lobkowicz (P) |
1320 |
Adam II. ze Šternberka (P) |
2032 |
|
| |
9. |
Jan mladší Popel z
Lobkovic (P) |
67518 |
Jan Ostrovec z
Kralovic[14] (R) |
1295 |
Lev Burian Berka z
Dubé (P) |
1517 |
|
| |
10. |
Václav
Haugvic z Biskupic (P) |
65396 |
Markéta Berková z Dubé
(P) |
1231 |
Rudolf Zejdlic ze
Šenfeldu (P) |
1367 |
|
| |
11. |
Adam I. ze Šternberka (P) |
58359 |
Jan
Zejdlic ze Šenfeldu (P) |
1169 |
Kryštof z Redernu (P) |
1330 |
|
| |
12. |
Zachariáš z Hradce (P) |
55282 |
Zikmund z
Vartmberka (P) |
1133 |
Vilém mladší Popel z
Lobkowicz (P) |
1208 |
|
| |
13. |
Zbyněk Berka z
Dubé (P) |
53869 |
Adam mladší z Valdštejna (P) |
945 |
Bernard
ml. Hodějovský z Hodějova (P) |
1087 |
|
| |
14. |
Burian
Trčka z Lípy (R) |
53868 |
Radslav
Kinský z Vchynic (P) |
937 |
Anna
Marie ze Švamberka (P) |
1043 |
|
| |
15. |
Bohuslav
Felix Hasištejnský z Lobkovic (P) |
48835 |
Přech
Hodějovský z Hodějova (P) |
929 |
Zikmund
Matyáš Venclík z Vrchovišť (R) |
949 |
|
| |
16. |
|
|
Bohuslav Malovec z
Malovic (R) |
916 |
Jáchym Novohradský z
Kolovrat (P) |
924 |
|
| |
17. |
|
|
|
|
Jindřich Matyáš
Thurn (P) |
907 |
|
| |
Rody povýšené
v 16. století[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Povýšení v 16. století (výběr) |
|
| |
Rok |
Rytíř |
Baron / svobodný pán |
Hrabě |
Kníže |
Jméno |
Poznámky |
|
| |
erb |
rod |
erb |
rod |
erb |
rod |
erb |
rod |
|
| |
1552 |
|
|
|
Harrachové |
|
|
|
|
Leonard
IV. (1514–1590) |
Už v roce 1550 získal dědičný panský
stav v Rakousku. Viz též rok 1577 a 1627. |
|
| |
říšský stav
svobodných pánů |
|
| |
1577 |
|
|
|
Harrachové |
|
|
|
|
Leonard
IV. (1514–1590) |
Viz též rok 1552 a 1627. |
|
| |
český panský stav |
|
| |
Šlechtické
rody vymřelé v 17. století[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
V první
polovině 17. století se mnoho šlechtických rodin biologicky
vyčerpalo a vymřelo. Některé z nich ovlivňovaly politiku
Českého státu po staletí. Kromě těch nejznámějších, které
jsou uvedeny v tabulce, vymřeli v 17. století také páni z Lichtenburka a česká
větev Hasištejnských z Lobkovic.[15] |
|
| |
Šlechtické rody vymřelé v 17. století (výběr) |
|
| |
Erb |
Rod |
Rok vymření po meči |
Poslední mužský člen |
Datum narození a úmrtí |
Poslední ženský člen |
Datum narození a úmrtí |
Dědici |
Poznámky |
|
| |
Choť |
Choť |
|
| |
|
Páni z Boskovic |
1597 |
Jan Šembera z Boskovic |
kolem 1543 –
30. 4. 1597 |
Kateřina
Černohorská z Boskovic |
† 1637 |
Lichtenštejnové |
Kateřina byla mladší dcera Jana Šembery.
Prvorozená dcera Anna Marie († 1625) měla za manžela Karla I. z Lichtenštejna,
bratra Maxmiliána z Lichtenštejna |
|
| |
1. Zdeňka
(Sidonie) Šliková |
? |
Maxmilián z Lichtenštejna |
1578–1643 |
|
| |
2. Anna Krajířová
z Krajku |
? |
|
| |
|
Páni z Hradce |
1604 |
Jáchym Oldřich z
Hradce |
24. 1. 1579 –
23. 1. 1604 |
Lucie Otýlie z Hradce |
1. 12. 1582 – 11. 1.
1633 |
Slavatové z Chlumu a
Košumberka |
Jáchym Oldřich byl v roce 1602 stižen
těžkou padoucnicí tak, že již z postele nevstal. Jáchym Oldřich a
Lucie Otýlie byli sourozenci. |
|
| |
Marie Maxmiliána z
Hohenzollern-Sigmaringenu |
31. 10. 1583 –
11. 9. 1649 |
Vilém Slavata z
Chlumu a Košumberka |
1. 12. 1572 – 19. 1.
1652 |
|
| |
|
Rožmberkové |
1611 |
Petr Vok z Rožmberka |
1. 10. 1539 – 6. 11.
1611 |
Eva z Rožmberka |
12. 4. 1537 – srpen
1591 |
Švamberkové, Zrinští ze Serynu |
Petr Vok a Eva byli sourozenci. |
|
| |
Kateřina z Ludanic |
asi 1565 – 22. 6. 1601 |
1. Mikuláš Zrinský
ze Serynu |
asi 1508 – 7. 9. 1566 |
|
| |
2. Paolo
de Gassoldo |
? |
|
| |
|
Páni z Landštejna |
1612 |
Vilém z Landštejna |
asi 1535 –
14. 5 1612 |
??? Marie z Landštejna |
asi 1529–1589 |
|
|
|
| |
1. Barbora z Rabštejna |
† po 1580 |
Jan nejstarší Brtnický z Valdštejna |
† 1597 |
|
| |
2. Anna Pouzarová z
Michnic |
† 1618 |
|
| |
|
Smiřičtí
ze Smiřic |
1630 (1618) |
Jindřich
Jiří Smiřický ze Smiřic |
1592 – 7. 4. 1630 |
Markéta Salomena
Smiřická |
1597 – asi 1655 |
Valdštejnové |
Jindřich Jiří a
Markéta Salomena byli sourozenci. Protože byl Jindřich Jiří
slabomyslný, faktickým posledním mužským členem rodu byl jeho
bratr Albrecht Jan Smiřický (17. 12. 1594 – 18. 11. 1618). |
|
| |
Jindřich
Michal Slavata z Chlumu a Košumberka |
† 1. 2. 1620 |
|
| |
|
Pernštejnové |
1631 |
Vratislav Eusebius
z Pernštejna |
1594 –
26. 7. 1631 |
Frebonie Eusebie
z Pernštejna |
1596 –
6. 2. 1646 |
Lobkovicové |
Vratislav Eusebius a
Frebonie Eusebie byli sourozenci. Oba poslední členové rodu zůstali
svobodní. |
|
| |
|
Trčkové z Lípy |
1634 |
Jan Rudolf Trčka
z Lípy |
† září 1634 |
? |
|
Colloredové z Waldsee, Piccolominiové, Gallasové |
|
|
| |
|
Zajícové z Hazmburka |
1663 |
Mikuláš
Jiří Zajíc z Hazmburka (někdy je uváděn jako
Jaroslav Maxmilián) |
1614–1663 |
Benigna Kateřina
Zajícová z Hazmburka |
1650–1698 |
|
Benigna Kateřina byla dcerou Mikuláše
Jiřího z budyňské větve. Mikuláš Jiří měl i mužské
potomky, ale ti zemřeli mladí. |
|
| |
Ester Juliana Hrzánová
z Harasova, vdova po Kristiánu z Wahlu |
† 29. 3. 1674 |
Hanibal
Karel z Donína |
|
|
| |
|
Švamberkové |
1664 |
Adam II.
ze Švamberka (ronšperská větev) |
† 24. 12. 1664 |
Františka
Polyxena ze Švamberka (borská větev) |
† 1704 |
Paarové, Schwarzenbergové |
|
|
| |
Anna Kateřina
Řepická ze Sudoměře |
? |
Karel
František z Paaru |
† 1661 |
|
| |
Šlechta po
Bílé hoře[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Podrobnější
informace naleznete v článku Pobělohorské konfiskace. |
|
| |
Po
porážce stavovského povstání byl stav vyšší šlechty dále rozčleněn
zavedením některých původem říšských titulů, což bylo potvrzeno Obnoveným zřízením zemským.
Mezi tyto tituly patřil i kníže. Všechny tituly byly tyto: |
|
| |
·
šlechtic |
|
| |
· rytíř |
|
| |
·
svobodný pán/baron |
|
| |
·
hrabě |
|
| |
· kníže |
|
| |
· vévoda |
|
| |
Oslovení (predikát) [16] |
|
| |
Oslovení |
Oslovení německy |
Komu se náleží |
|
| |
Veličenstvo |
Majestät |
císař a král |
|
| |
Výsost |
Hoheit |
členové císařských, královských a
velkovévodských rodu a někdy hlava knížecího rodu s titulem vévody
(např. Hohenbergové) |
|
| |
Jasnost |
Durchlaucht |
od roku 1825 polepšený
predikát pro vévody a bývalá říšská knížata (např. Auerspergové, Colloredo-Mannsfeldové, Dietrichsteinové, Esterházyové, Kounic-Rietberg, Khevenhüllerové, Lobkowiczové, Metternichové, Rosenbergové, Schwarzenbergové, Starhembergové, Trauttmansdorffové, Windisch-Graetzové)[17] |
|
| |
Vysoce urozený |
Hochgeboren |
původní predikát
pro vévody a většinu bývalých říšských knížat |
|
| |
Osvícenost |
Erlaucht |
od roku 1829 hlavy
bývalých svrchovaných říšských hrabství (např. Harrachové, Kuefsteinové, Schönborn-Buchheim, Stadionové, Sternberg-Manderscheid, Wurmbrandtové), [18] dříve
predikát pro řadu knížat |
|
| |
Milost |
Liebden, Gnaden |
|
|
| |
Nejjasnější |
Durchlauchtigst |
|
|
| |
Vysokourozenost,
popřípadě Vysokoblahorodí |
Hoch- und Wohlgeboren |
hrabata |
|
| |
Urozenost (Urozený
pán), popřípadě Blahorodí (Blahorodý pán) |
Wohlgeboren |
baroni |
|
| |
Do
šlechtického stavu centralizovaně povyšoval pouze panovník. |
|
| |
Po Bílé Hoře přišlo mnoho menších šlechtických
rodů o majetek a začaly žít „obyčejným“ životem. Pokud však
nebyli vysloveně zbaveni šlechtického predikátu, jejich tituly jim
zůstaly. |
|
| |
Z 254
pánů a 1128 rytířů z doby před rokem 1620 jich
zůstalo pouze 431. |
|
| |
Události třicetileté války a
pobělohorský exil přivedly do českých zemí velký počet
cizích, především italských, španělských, německých a
skotských rodů (např. Eggenbergové, Buquoyové, Gallasové, Piccolominiové, Schwarzenbergové a další). Ještě po Vestfálském
míru v 50. letech 17. století v Čechách
výrazně převyšoval počet starých panských rodin ty nově
příchozí. České vrchnosti ovládaly tři pětiny všech
poddaných.[19] Na Moravě již převažovaly rody cizí. V roce
1683 připadlo v Čechách na 58 domácích rodů již 95 cizích, na
Moravě stálo vedle sebe 48 domácích a 70 cizích rodů.[19] V druhé
polovině 17. století byli nejbohatším rodem Moravského markrabství Lichtenštejnové, pod které spadala
celá jedna pětina poddaných. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku
hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských
rodin. Ve smyslu počtu poddaných se hned za Lichtenštejny
řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti v Čechách.[20] V druhé
polovině 17. století panský stav vlastnil v Čechách a na
Moravě 62,8 % veškerého pozemkového majetku, přestože
tvořili naprosto nepatrný podíl obyvatelstva. Na Moravě tehdy žilo
asi 500 až 600 šlechticů, kteří tvořili jen pouhých 0,2 %
všeho obyvatelstva.[21] V 70. letech 17. století žilo na Moravě na panských
državách 62 % veškerých poddaných, na rytířských 10 %, na
církevních 20 % a na městských 8 %.[22] Také se změnil poměr pozemkové držby mezi
panským a rytířským stavem. V polovině 16. století (v roce 1557)
vlastnili v Čechách a na Moravě páni 55 % a rytíři
45 % veškerých šlechtických držav, po třicetileté válce (v roce
1654) páni vlastnili už 85 %, zatímco rytíři pouhých 15 %
držav. Ve Slezsku si rytířský stav svou pozici udržel.[23] Přibližně
o sto let později, v polovině 18. století patřilo na
Moravě vyšší šlechtě 59,6 % a nižší šlechtě 9,6 %
berních lánů.[22] |
|
| |
Kolem roku
1740 žilo v Čechách 228 panských a 303 rytířských rodů.
Proporčně jsou to více než dvě pětiny pro vyšší šlechtu
proti méně než třem pětinám rodů rytířských.
Počet plnoletých mužských příslušníků vyšší šlechty činil
893 a nižší šlechty 1228.[2] V roce 1741 tvořila knížata, markrabata a vévodové
5,7 procent panského stavu v Čechách. Mnohem početněji byla
zastoupena hrabata, která tvořila 57 procent vyšší šlechty.[24] |
|
| |
I po
vzniku Rakouského císařství v roce 1804 resp. Rakouska-Uherska v roce 1867 přibývaly nově nobilitované
rodiny, jejichž členové získali šlechtický titul díky zásluhám o
panovníka, monarchii nebo obecné blaho. |
|
| |
Podle
sčítání byl v Čechách v roce 1840 poměr šlechty a ostatních obyvatel 1:828, v
rakouských zemích 1:350 a v Uhrách a Sedmihradsku 1:17. Zejména po roce 1848
se ale i v Čechách výrazně zvýšil počet nositelů titulu
svobodný pán nebo rytíř; patřili k nim zejména státní úředníci
a důstojníci, ale i statkáři nebo zástupci svobodných povolání.
Zatímco původní rodová šlechta už v tomto období ztratila většinu
svých výsad, příslušníci nové šlechty od druhé poloviny 19. století
měli stále větší slovo v politice, hospodářství, armádě i
kultuře.[25] Řada z nich měla významné postavení jen jednu
či několik málo generací (např. rytíři František Škoda a jeho
syn Emil);
některé novošlechtické rodiny se do české historie zapsaly
výrazněji (Lexové z Aehrenthalu, Ringhofferové, Nádherní, Riegerové, Bartoňové z Dobenína). |
|
| |
· |
|
| |
|
|
| |
Heřman
Černín z Chudenic (1576–1651) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Albrecht z
Valdštejna (1583–1634) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Václav
Vojtěch ze Šternberka (1643–1708) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
František Antonín
Špork (1662–1738) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Filip Josef Kinský (1700–1749) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Josef I.
Schwarzenberg (1722–1782) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
František Antonín
Nostic-Rieneck (1725–1794) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Jan Ferdinand von
Schönfeld (1750–1821) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Václav Radecký z
Radče (1766–1858) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
František Antonín
Kolovrat (1778–1861) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Jiří
František Buquoy (1781–1851) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Kateřina
Vilemína Zaháňská (1781–1839) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Karel Chotek z Chotkova (1783–1868) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
František II.
Ringhoffer (1817–1873) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
František Ladislav
Rieger (1818–1903) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Jan II.
Lichtenštejn (1840–1929) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1842–1881) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Bertha von
Suttnerová (1843–1914) |
|
| |
Rody povýšené
v 17. století[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Povýšení v 17. století (výběr) |
|
| |
Rok |
Rytíř |
Baron / svobodný pán |
Hrabě |
Kníže |
Jméno |
Poznámky |
|
| |
erb |
rod |
erb |
rod |
erb |
rod |
erb |
rod |
|
| |
1627 |
|
|
|
|
|
Harrachové |
|
|
Karel (1570–1628) |
1829 titul Osvícenost dědičný pro prvorozeného syna. Viz též rok
1552 a 1577. |
|
| |
říšský
hraběcí stav |
|
| |
1628 |
|
|
|
|
|
Kinští z Vchynic a Tetova |
|
|
Vilém (1574–1634) |
Titul
potvrzen jeho synovcovi Janu Oktaviánovi 31. května 1676. Viz
též rok 1746 a 1747. |
|
| |
8. července |
|
| |
říšský
hraběcí stav |
|
| |
1629 |
|
|
|
Bubnové z Litic[26] |
|
|
|
|
Jindřich Jan (1596–1653) a Kunata
Jaroslav († 1684) |
Viz též rok 1644. |
|
| |
1630 |
|
|
|
|
|
Auerspergové |
|
|
Dietrich († 1674) |
V Čechách usazeni od poloviny 18. století.
Viz též rok 1653. |
|
| |
říšský
hraběcí stav |
|
| |
1644 |
|
|
|
|
|
Bubnové z Litic[26] |
|
|
Jindřich Jan (1596–1653) a Kunata
Jaroslav († 1684) |
Viz též rok 1629. |
|
| |
1653 |
|
|
|
|
|
|
|
Auerspergové |
Jan
Weikhard (1615–1677) |
1825 právo na oslovování Jasnosti, 1869 právo na
oslovování Jasnosti pro všechny členy rodu, titul hlavy rodu: kníže z Auerspergu, vévoda z Gottschee, okněžněný
hrabě z Welsu, ostatní členové rodiny:
princové a princezny. Viz též rok 1630. |
|
| |
říšský knížecí
stav s právem primogeniturního dědictví titulu |
|
| |
Rody povýšené
v 18. století[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Povýšení v 18. století (výběr) |
|
| |
Rok |
Rytíř |
Baron / svobodný pán |
Hrabě |
Kníže |
Jméno povýšeného |
Poznámky |
|
| |
erb |
rod |
erb |
rod |
erb |
rod |
erb |
rod |
|
| |
1701 |
|
|
|
|
|
Wratislavové
z Mitrowicz[27] |
|
|
|
|
|
| |
říšský
hraběcí titul |
|
| |
1702 |
|
|
|
Chotkové
z Chotkova a Vojnína[28] |
|
|
|
|
Václav
Antonín (1674–1754) |
Viz též rok 1723 a
1745. |
|
| |
1723 |
|
|
|
|
|
Chotkové z Chotkova a Vojnína |
|
|
Václav
Antonín (1674–1754) |
Viz též rok 1702 a 1745. |
|
| |
český
hraběcí titul[28][29] |
|
| |
1744 |
|
|
|
Dobrzenští
z Dobrzenicz |
|
|
|
|
bratři Václav
Petr (1710–1783), František Karel (1713–1755)
a Jan Josef (1721–1796) |
Viz též rok 1906. |
|
| |
stav svobodných pánů Českého království[30] |
|
| |
1745 |
|
|
|
|
|
Chotkové z Chotkova a Vojnína |
|
|
Václav
Antonín (1674–1754) |
Viz též rok 1702 a 1723. |
|
| |
říšský hraběcí titul[28] |
|
| |
1746 |
|
|
|
|
|
|
|
Kinští z Vchynic a Tetova |
Štěpán
Vilém (1679–1749) |
Chlumecká větev Kinských má pouze
hraběcí titul. Viz též rok 1628 a 1747. |
|
| |
22. prosince 1746 |
|
| |
český knížecí
titul s právem primogeniturního dědictví titulu |
|
| |
1747 |
|
|
|
|
|
|
|
Kinští z Vchynic a Tetova |
Štěpán
Vilém (1679–1749) |
1905 právo na oslovování Jasnosti, titul hlavy
rodu: kníže Kinský z Vchynic a Tetova, ostatní členové rodiny: hrabata a hraběnky. Viz
též rok 1628 a 1746. |
|
| |
1. ledna 1747 |
|
| |
říšský knížecí
titul s právem primogeniturního dědictví titulu |
|
| |
1763 |
|
|
|
|
|
Colloredové-Waldsee |
|
|
Rudolf Josef (1706–1788) |
1786 jméno a znak hrabat z Mannsfeldu, 1825 právo na
oslovování Jasnosti.[31] |
|
| |
24. 12.
český a 29. 12. 1763 říšský hraběcí titul
s právem primogeniturního dědictví titulu |
|
| |
1769 |
|
|
|
|
|
Belcrediové |
|
|
Antonín (1744–1812) |
|
|
| |
český hraběcí titul[32] |
|
| |
Šlechtické
rody vymřelé v 18. století[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Šlechtické rody vymřelé v 18. století (výběr) |
|
| |
Erb |
Rod |
Rok vymření po meči |
Poslední mužský člen |
Datum narození a úmrtí |
Poslední ženský člen |
Datum narození a úmrtí |
Dědici |
Poznámky |
|
| |
Choť |
Choť |
|
| |
|
Berkové z Dubé |
1706 |
František Antonín
Berka z Dubé |
1635/1649? – 24. 4.
1706 |
Marie Terezie Eleonora Berková z Dubé |
† 1726 |
Bruntálští z Vrbna, Kinští, Nostitzové |
František Antonín, nejvyšší
maršálek Českého
království, a Marie Terezie Eleonora, abatyše
v klášteře voršilek na Hradčanech, byli nevlastní sourozenci.
František Antonín Berka byl pohřben v bazilice
sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí. Po
něm velkou část majetku zdědila jeho vzdálená sestřenice
Františka Rozálie Berková, provdaná Kinská († 1718). |
|
| |
(česká
větev) |
Luisa Anna
Montecuccoli |
|
|
| |
|
Slavatové
z Chlumu a Košumberka |
1712 |
Jan
Karel Jáchym Slavata z Chlumu a Košumberka |
13. 1. 1641 – 21. 7. 1712 |
Marie Anežka Slavatová |
1674–1718 |
Černínové z Chudenic, Kolovratové, Salm-Reifferscheidtové, Lichtenštejn-Kastelkornové, Fünfkirchenové, Šternberkové, Windischgrätzové, Trauttmansdorffové, Götzové |
Jan Karel Jáchym Slavata, syn Jáchyma Oldřicha Slavaty,
byl řeholníkem. Marie Anežka Slavatová byla dcera Jana Jiřího Jáchyma Slavaty. |
|
| |
František Vilém
Salm-Reifferscheidt |
1672–1734 |
|
| |
|
Eggenbergové |
1717 |
Jan Kristián II.
z Eggenbergu |
10. 3. 1704 – 23. 2. 1717 |
Marie Terezie Josefa
z Eggenbergu |
14. 10. 1695 – 24. 11.
1774 |
Schwarzenbergové (české
statky), lenní statky (Gradiška, Aquileia a Postojna) připadly
císaři, panství v Kraňsku byla prodána, zbytek Leslieové a Herbersteinové |
Jan Kristián II. a Marie Terezie Josefa byli
sourozenci. Dne 28. 9. 1774 zemřela jejich další sestra Marie
Eleonora Anna, provd. Herbersteinová (* 1694). |
|
| |
Karel Kajetán
z Leslie |
11. 8. 1696 – 20. 6.
1762 |
|
| |
|
Páni z Talmberka |
1735 |
Josef
Václav z Talmberka |
asi 1712 – 8. 6. 1735 |
??? |
|
|
Josef Václav z ratajské větve měl
sestry Annu Terezii (provdanou v roce 1728 za Václava Leopolda Šípa z
Bránice) a Annu Františku. |
|
| |
??? |
|
|
| |
|
Gutštejnové |
1747 |
Jáchym
Hroznata z Gutštejna |
† 1747 |
??? |
|
|
Jáchym Hroznata byl plukovníkem pěšího pluku
a měl bratra Jana Ferdinanda. |
|
| |
Marie Sauer |
|
??? |
|
|
| |
|
Petřvaldští
z Petřvaldu |
1763 |
Bernard
Jan Petřvaldský z Petřvaldu |
1735 – květen
1763 |
Marie Eleonora
Petřvaldská z Petřvaldu |
1725–1800 |
Kuenburgové, Berchtoldové
z Uherčic |
Marie
Eleonora byla sestra Bernarda Jana. Oba sourozenci byli svobodní. Jejich
sestra Marie Terezie Petřvaldská z Petřvaldu (1727–1768) se nejprve
provdala za Leopolda Otislava z Kopenic a poté za Prospera Antonína
Berchtolda z Uherčic (1720–1807). |
|
| |
|
Trautsonové |
1775 |
Jan Vilém z Trautsonu |
1700–1775 |
??? |
|
Auerspergové |
Jan Vilém byl druhým knížetem z Trautsonu. Oba
jeho synové František Antonín (1737–1750) i Leopold Donat (1739–1758)
zemřeli svobodní ještě před otcem. |
|
| |
1. Marie Josefa
Ungnadová z Weissenwolffu |
1703–1730 |
|
| |
2. Marie Františka
z Mansfeld-Fondi |
1707–1743 |
??? |
|
|
| |
3. Marie Karolína
Haagerová z Altensteigu |
1701–1792 |
|
| |
|
Hýzrlové z Chodů |
1776 |
Bernard
Hýzrle z Chodů |
† 1776 |
??? |
|
|
Bernard
Hýzrle z Chodů byl kanovníkem katedrální kapituly u sv.
Štěpána v Litoměřicích |
|
| |
??? |
|
|
| |
|
Martinicové |
1789 |
František
Karel z Martinic |
1733–1789 |
Marie
Anna z Martinic |
1768–1832 |
Clamové |
Marie Anna z Martinic byla dcera Františka Karla
z Martinic. Rod pokračoval v ženské linii pod jménem Clam-Martinic.
Ke sloučení erbu a jmen obou rodin došlo v roce 1792 pro Karla Josefa
Clama (1760–1826), který také získal titul vladař domu smečenského. |
|
| |
Marie
Josefa ze Šternberka |
1746–1823 |
Karel Josef
z Clamu |
1760–1826 |
|
| |
Rody povýšené
v 19. století[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Povýšení v 19. století (výběr) |
|
| |
Rok |
Rytíř |
Baron / svobodný pán |
Hrabě |
Kníže |
Jméno povýšeného |
Poznámky |
|
| |
erb |
rod |
erb |
rod |
erb |
rod |
erb |
rod |
|
| |
1829 |
|
|
|
Dlauhoweští z
Dlouhévsi[33] |
|
|
|
|
Arnošt
Dlauhoweský z Dlouhévsi (1779–1855) |
|
|
| |
Šlechtické
rody vymřelé v 19. století[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Šlechtické rody vymřelé v 19. století (výběr) |
|
| |
Erb |
Rod |
Rok vymření po meči |
Poslední mužský člen |
Datum narození a úmrtí |
Poslední ženský člen |
Datum narození a úmrtí |
Dědici |
Poznámky |
|
| |
Choť |
Choť |
|
| |
|
Vrtbové |
1830 |
František Josef z Vrtby |
1759 – 27. 8. 1830 |
??? |
|
Lobkowiczové |
František Josef z
Vrtby zemřel neženatý a bezdětný, veškerý majetek odkázal Janu
Nepomuku Karlovi princi z Lobkowicz (1799–1878), zakladateli
křimické (konopišťsko-křimické) linie roudnické primogenitury
rodu. |
|
| |
??? |
|
|
| |
|
Kounic-Rietbergové (moravská knížecí větev, od 1752
také hrabata z Questenberku) |
1848 |
Alois Václav z
Kounic-Rietbergu |
19. 6. 1774 –
15. 11. 1848 |
Leopoldina
z Kounic-Rietbergu |
18. 2. 1803 – 16. 3.
1888 |
Kounicové z české
hraběcí větve, Bruntálští z Vrbna |
Starší dcera Aloise Václava a sestra Leopoldiny
Karolína (1801–1875) si vymohla, že směla používat kromě manželova
příjmení i své rodné (Starhemberg-Kaunitz a Arenberg-Kaunitz). Po dlouhé soudní při získal Jaroměřice nad Rokytnou Rudolf Kristián Bruntálský z Wrbna (1864–1927)
s podmínkou, že místo z Wrbna-Freudenthalu bude používat rozšířené příjmení z Wrbna-Kaunitz-Rietberg-Questenbergu a Freudenthalu. Česká hraběcí větev vymřela po
meči v roce 1919. |
|
| |
Františka Xaverie
Ungnadová z Weissenwolffu |
3. 12. 1773 –
7. 10. 1859 |
Antonín Kárel Pálffy z
Erdödu |
26. 2. 1793 –
24. 11. 1879 |
|
| |
|
Dietrichsteinové |
1864 |
Mořic
Jan z Dietrichstein-Proskau-Leslie |
19. 2. 1775 – 29. 8.
1864 |
Gabriela
z Dietrichstein-Proskau-Leslie |
8. 12. 1825 –
24. 12. 1909 |
Herbersteinové, Mensdorff-Pouilly, Hatzfeldové, Clam-Gallasové |
Mořic Jan, 10. kníže z
Dietrichsteinu, své děti přežil. Podle rodinné smlouvy přešel
majetek na děti jeho synovce Josefa z
Dietrichsteinu (1798–1858), 9. knížete z Dietrichsteinu, mezi kterými
byla i Gabriela. Knížecí titul přešel v roce 1869 na Alexandra
Mensdorff-Pouilly (1813–1871), manžela Gabrieliny sestry Alexandriny
(1824–1906). Nová titulatura byla tedy kníže z Dietrichsteinu (Ditrichštejna)
na Mikulově, hrabě Mensdorff-Pouilly (německy Fürst von
Dietrichstein zu Nikolsburg, Graf von Mensdorff-Pouilly). |
|
| |
Marie Terezie z
Gilleis |
16. 1. 1779 – 3. 9.
1860 |
Alfréd z
Hatzfeldu |
9. 4. 1825 – 3. 6.
1911 |
|
| |
|
Ugartové |
1875 |
Maxmilián
Ugarte |
13. 5. 1851 – 3. 2.
1875 |
Gabriela
Ugartová |
11. 6. 1848 – 1935 |
|
Maxmilián a Gabriela byli sourozenci. Jejich rodiči
byli Josef Ugarte (1804–1862) a jeho druhá manželka Alžběta z
Rochow-Briestu (1822–1896). Gabrieala porodila syny Giuseppa Lovatelliho a
Massimiliana Lovatelliho (* 1869). |
|
| |
– |
– |
Karel Locatelli |
1843–1892 |
|
| |
|
Morzinové |
1881 |
Rudolf
z Morzinu |
13. 3. 1801 – 22. 9.
1881 |
Aloisie
z Morzinu |
6. 5. 1832 – 26. 7.
1907 |
Czerninové |
Aloisie z Morzinu byla dcera Rudolfa z Morzinu.
Rod pokračoval v ženské linii pod jménem Czernin-Morzin. Ke
sloučení erbu a jmen obou rodin, které bylo vázáno držbou Vrchlabí a
Mašťova a podmínkou zákazu držby majorátu starší linie Czerninů,
došlo v roce 1908 za Aloisina syna Rudolfa (1855–1927). |
|
| |
Filipína
Swéerts-Sporcková |
19. 10. 1808
– 21. 10. 1834 |
Heřman
Zdenko Czernin z Chudenic |
20. 2. 1819 – 2. 8.
1892 |
|
| |
Šlechta ve
20. století[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Rody povýšené
ve 20. století (do roku 1918)[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Povýšení ve 20. století (výběr) |
|
| |
Rok |
Rytíř |
Baron / svobodný pán |
Hrabě |
Kníže |
Jméno |
Poznámky |
|
| |
erb |
rod |
erb |
rod |
erb |
rod |
erb |
rod |
|
| |
1906 |
|
|
|
|
|
Dobrzenští z
Dobrzenicz |
|
|
Jan Václav (1841–1919)
z chotěbořské větve a bratři Antonín Jindřich (1889–1915)
a Jindřich (1892–1945)
z potštejnské větve |
Viz též rok 1744. |
|
| |
21. února 1906 rakouský hraběcí titul[30] |
|
| |
1912 |
|
Bartoňové z
Dobenína[34] |
|
|
|
|
|
|
Josef (1838–1920)
a jeho potomci |
|
|
| |
6. dubna 1912[35] |
|
| |
První
republika[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Pro život
šlechty v 1. polovině 20. století jsou zásadní následující 3 body: |
|
| |
·
1. zrušení šlechtických titulů v roce 1918 |
|
| |
·
2. pozemková reforma z roku 1919 a zrušení fideikomisu v roce 1924 |
|
| |
·
3. ztotožení se s novou Československou
republikou nebo její odmítnutí. |
|
| |
Zrušení
titulů[editovat | editovat zdroj] |
|
|
| |
Po vzniku Československa byly
šlechtictví, řády a tituly, které byly udělovány jako pouhá vyznamenání, zákonem č. 61/1918 Sb. ze
dne 10. prosince 1918 zrušeny.[36] Podobný zákon
přijala i Rakouská republika. Podle § 6 zákona č. 243/1920 Sb. bylo
s účinností od roku 1921 používání šlechtických titulů trestné.[37][38] Případy
postihů však nejsou známy.[39] Změna zákona č. 61/1918 Sb. z roku 1936
legalizovala možnost přijímat zahraniční aristokratické tituly,[40] pokud mají
oporu v zákonodárství příslušné země. Zákon však zakázal užívání
i erbů.
Zrušení šlechtických výsad a vykoupení velkostatků pro domácí kolonizaci
předpokládala již Washingtonská
deklarace z 18. října 1918. |
|
| |
Pozemková
reforma a zrušení fideikomisu[editovat | editovat zdroj] |
|
|
| |
Vedle zásahu
do titulů byla šlechta částečně postižena také na
majetku, o jehož část přišla během pozemkové reformy.
Záborový zákon č. 25/1919 Sb. stanovil maximální rozlohu velkého
pozemkového majetku jednoho vlastníka na 150 hektarů
zemědělské půdy (pole, luka, zahrady, vinice a chmelnice) nebo
250 hektarů půdy vůbec. Byl zřízen Státní pozemkový
úřad a realizace reformy probíhala nejintenzivněji v letech 1923–1926.
Reforma zůstala nedokončená. |
|
| |
Svěřenectví (rodinné
fideikomisy) byly zrušeny zákonem č. 179/1924 Sb. |
|
| |
Následující tabulka představuje největší
šlechtické pozemkové vlastníky před pozemkovou reformou.[41] |
|
| |
Největší vlastníci pozemků před pozemkovou
reformou (1919–1920) |
|
| |
Pořadí |
Erb |
Rod |
Výměra v hektarech |
|
| |
1. |
|
Schwarzenbergové |
192 000 |
|
| |
2. |
|
Liechtensteinové |
161 000 |
|
| |
3. |
|
vévodové
sasko-koburští |
159 000 |
|
| |
4. |
|
Kinští |
71 000 |
|
| |
5. |
|
Colloredo-Mannsfeldové |
58 000 |
|
| |
6. |
|
Clam-Gallasové |
49 000 |
|
| |
7. |
|
Lobkowiczové |
47 000 |
|
| |
8. |
|
Thurn-Taxisové |
45 000 |
|
| |
9. |
Habsburkové |
42 000 |
|
| |
10. |
Fürstenbergové |
40 000 |
|
| |
11. |
Zichyové |
37 000 |
|
| |
12. |
Windisch-Graetzové |
31 000 |
|
| |
13. |
|
Auerspergové |
25 000 |
|
| |
14. |
Trauttmansdorffové |
20 000 |
|
| |
15. |
|
Rohanové |
12 000 |
|
| |
Přihlášení
se k Československé republice[editovat | editovat zdroj] |
|
|
| |
Po vzniku
republiky se někteří šlechtici hrdě přihlásili k
češství, zatímco jiní silně inklinovali k (rakouskému)
němectví.[42] Na
sklonku monarchie náleželo ke staré šlechtě přibližně dvě
stě rodin, 73 % příslušníků těchto rodin se
přihlásilo k německé národnosti a jen 27 % k národnosti
české, mezi nimi například orličtí Schwarzenbergové, chlumečtí a
kostelečtí Kinští, Lobkowiczové všech větví.[43] V Československu uvedlo v meziválečných
sčítáních lidu německou národnost přibližně 80 %
šlechtických rodin.[44] Po vyhlášení republiky museli Československo
opustit Habsburkové, Hohenbergové a exponenti habsburské monarchie jako Heinrich Clam-Martinic (1863–1932)
nebo Otakar Czernin (1872–1932). |
|
| |
Ve službách
nebo ve prospěch republiky působili např. diplomat Maximilian Erwin Lobkowicz,
úředník František Schwarzenberg, diplomat František
Bořek-Dohalský a jeho bratr
novinář Zdeněk. |
|
| |
Naproti tomu
např. Karl Anton Rohan byl exponentem sudetoněmeckého hnutí a
následně vstoupil do NSDAP.[45] |
|
| |
Důkazem
ztotožnění se šlechty s ideou Československého státu byly tři
deklarace z let 1938–1939. Pod první Prohlášení
členů starých českých rodů k nedotknutelnosti území
Českého státu, které bylo předneseno
prezidentu Edvardu Benešovi 17. září 1938, se podepsali Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenko Radslav Kinský, František Josef Kinský,
Zdeněk Kolowrat, Rudolf Theobald
Czernin, Leopold
Sternberg, Weikhard
Colloredo-Mannsfeld, Karel Parish, František
Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz a Karel Belcredi. Audience na Pražském
hradě se zúčastnilo 12
zástupců z jedenácti šlechtických rodů. Autorem deklarace byl Karel VI. Schwarzenberg a
přečetl ji František Kinský z Kostelce nad Orlicí. Bylo to v době Runcimanovy
mise a hrozby ztráty Sudet. Za druhou deklaraci se
považuje text, který opět přednesl František Kinský. Při
audienci na Pražském hradě 24. ledna 1939 dvanáct šlechticů
zastupujících deset rodů vyjádřilo prezidentu Emilu Háchovi přímou
podporu. Audience u prezidenta se zúčastnili František Josef Kinský, Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf
Lobkowicz, Zdenko Radslav Kinský, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Karel Parish, František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi, Jiří Sternberg a Jan Pálffy. Prohlášení nebylo
vydáno písemně. Třetí deklarací bylo Prohlášení české a
moravské šlechty 7. září 1939, které sepsali František Kinský, František
ze Schwarzenbergu a Hugo Strachwitz po vypuknutí druhé světové války jako
reakci na germanizační tlak ze strany nacistických úřadů.
Poprvé bylo veřejně prezentováno na schůzi výboru Národního souručenství.
Signatáři následně deklaraci podepisovali postupně a
samostatně. Doručeno bylo ve formě dopisu státnímu prezidentu
Emilu Háchovi Františkem ze Schwarzenbergu 7. října 1939. Šlechtici v
něm explicitně vyjádřili svou příslušnost k českému
národu. Podepsalo se pod něj 82[46][47] nebo 85 šlechticů (na listině je společný
podpis "Bratři Hildprandtové", ale k účasti se vždy
hlásili všichni čtyři bratři) z následujících 33 rodů:
Baillet Latour, Battaglia, Belcredi, Bubna z Litic, Colloredo-Mannsfeld, Czernin, Dlauhoweský, Dobrzenský, Daczický z Heslova, Dohalský, Hildprandt, Hrubý z Jelení, Kálnoky, Kerssenbrock, Kinský, Kolowrat-Krakowský, Lobkowicz, Mensdorf-Pouilly, Mladota, Nádherný, Sternberg, Parish, Paar, Podstatský, Strachwitz, Serényi, Pálffy, Rieger, Schoenborn, Schwarzenberg, Schlik, Thun-Hohenstein a Wratislav.[48][49] |
| |
· |
|
| |
|
|
| |
Josef Hrubý z
Jelení (1866–1943) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Max Lobkowicz (1888–1967) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Mořic Lobkowicz (1890–1944) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Zdenko Radslav
Kinský (1896–1975) |
|
| |
Abecední přehled signatářů a účastníků
audiencí[49][50] |
|
| |
Pořadí |
Rod |
Jméno |
Rok narození |
Rok úmrtí |
1. deklarace – audience
u Edvarda Beneše 17. září 1938 |
2. deklarace – audience
u Emila Háchy 24. ledna 1939 |
3. deklarace ze
7. září 1939 |
Poznámky |
|
| |
1. |
Bailletové de Latour |
René Baillet de Latour |
1878 |
1970 |
|
|
x |
|
|
| |
2. |
Battagliové |
Quido Battaglia |
1873 |
1962 |
|
|
x |
|
|
| |
3. |
Belcrediové |
Jindřich Belcredi |
1902 |
1973 |
|
|
x |
|
|
| |
4. |
Karel Belcredi |
1893 |
1972 |
x |
x |
x |
|
|
| |
5. |
Richard Belcredi |
1891 |
1956 |
|
|
x |
|
|
| |
6. |
Bořek-Dohalští |
František
Bořek-Dohalský |
1887 |
1951 |
|
|
x |
|
|
| |
7. |
Jiří
Bořek-Dohalský |
1914 |
1990 |
|
|
x |
podepsán otcem
Františkem |
|
| |
8. |
Bubnové z Litic |
Michael Bubna-Litic |
1864 |
1949 |
|
|
x |
podepsán synem
Mikulášem |
|
| |
9. |
Mikuláš Bubna-Litic |
1897 |
1954 |
|
|
x |
|
|
| |
10. |
Colloredo-Mannsfeldové |
Jeroným
Colloredo-Mannsfeld ml. |
1912 |
1998 |
|
|
x |
|
|
| |
11. |
Jeroným
Colloredo-Mansfeld st. |
1870 |
1942 |
|
|
x |
|
|
| |
12. |
Josef Colloredo-Mansfeld |
1910 |
1990 |
|
|
x |
|
|
| |
13. |
Weikhard
Colloredo-Mannsfeld |
1914 |
1946 |
x |
|
x |
|
|
| |
14. |
Czerninové |
Edmund Czernin |
1907 |
1994 |
|
|
x |
|
|
| |
15. |
František Josef
Czernin |
1878 |
1963 |
|
|
x |
podepsán Janem Pálffym |
|
| |
16. |
Humprecht Czernin |
1909 |
1944 |
|
|
x |
|
|
| |
17. |
Jan Děpold
Czernin |
1915 |
1967 |
|
|
x |
|
|
| |
18. |
Rudolf Czernin |
1904 |
1984 |
x |
x |
x |
|
|
| |
19. |
Daczičtí
z Heslowa |
Bedřich Daczický
z Heslowa |
1913 |
1995 |
|
|
x |
podepsán bratrem
Mikulášem |
|
| |
20. |
Hugo Daczický
z Heslowa |
1911 |
1989 |
|
|
x |
|
|
| |
21. |
Mikuláš Daczický
z Heslowa |
1909 |
1971 |
|
|
x |
|
|
| |
22. |
Dlauhoweští |
Jan Dlauhoweský |
1909 |
1996 |
|
|
x |
podepsán otcem Karlem |
|
| |
23. |
Karel Dlauhoweský |
1910 |
1976 |
|
|
x |
podepsán otcem Karlem |
|
| |
24. |
Karel
Dlauhoweský |
1876 |
1956 |
|
|
x |
|
|
| |
25. |
Dobrzenští |
František Dobrzenský |
1915 |
1978 |
|
|
x |
|
|
| |
26. |
Jan ml. Dobrzenský |
1911 |
1996 |
|
|
x |
|
|
| |
27. |
Jan st. Dobrzenský |
1870 |
1947 |
|
|
x |
|
|
| |
28. |
Jindřich
Dobrzenský |
1892 |
1945 |
x |
x |
x |
|
|
| |
29. |
Otakar Dobrzenský |
1871 |
1952 |
|
|
x |
podepsán Františkem
Schwarzenbergem |
|
| |
30. |
Hildprandtové |
Bedřich Hildprandt |
1902 |
1981 |
|
|
x |
|
|
| |
31. |
Jindřich
Hildprandt |
1895 |
1968 |
|
|
x |
nefiguruje v seznamu
explicitně |
|
| |
32. |
Karel Hildprandt |
1894 |
1975 |
|
|
x |
nefiguruje v seznamu
explicitně |
|
| |
33. |
Robert Hildprandt |
1893 |
1974 |
|
|
x |
nefiguruje v seznamu
explicitně |
|
| |
34. |
Hrubí z Gelenj |
Josef Karel Hrubýz Gelenj |
1866 |
1943 |
|
|
x |
|
|
| |
35. |
Kálnokyové |
Gustav Kálnoky |
1892 |
1979 |
|
|
x |
|
|
| |
36. |
Korff-Kerssenbrockové |
Arthur
Korff-Kerssenbrock (Korff-Schmising-Kerssenbrock) |
1914 |
1979 |
|
|
x |
|
|
| |
37. |
Klement
Korff-Kerssenbrock ml. |
1912 |
1989 |
|
|
x |
podepsán bratrem
Arthurem |
|
| |
38. |
Klement
Korff-Kerssenbrock st. |
1883 |
1960 |
|
|
x |
podepsán Jaroslavem z
Lobkowicz |
|
| |
39. |
Kinští |
Alfons Kinský |
1912 |
1998 |
|
|
x |
|
|
| |
40. |
Bedřich Karel
Kinský |
1911 |
1999 |
|
|
x |
|
|
| |
41. |
František Kinský |
1879 |
1975 |
x |
x |
x |
přednesl 1. i 2.
deklaraci, spoluautor textu 3. deklarace |
|
| |
42. |
František Antonín
Kinský |
1915 |
1993 |
|
|
x |
|
|
| |
43. |
Josef Kinský |
1913 |
2011 |
|
|
x |
|
|
| |
44. |
Zdenko Radslav Kinský |
1896 |
1975 |
x |
x |
x |
|
|
| |
45. |
Kolowratové |
Egon
Kolowrat-Krakowský |
1889 |
1971 |
|
|
x |
|
|
| |
46. |
Hanuš
Kolowrat-Krakowský |
1879 |
1955 |
|
|
x |
|
|
| |
47. |
Otomar
Kolowrat-Krakowský |
1891 |
1966 |
|
|
x |
podepsán bratrem
Hanušem |
|
| |
48. |
Zdeněk
Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský |
1881 |
1941 |
x |
|
x |
|
|
| |
49. |
Lobkowiczové |
Bedřich František Lobkowicz |
1907 |
1954 |
|
|
x |
|
|
| |
50. |
Jan Adolf Lobkowicz |
1885 |
1952 |
x |
x |
x |
|
|
| |
51. |
Jaroslav Lobkowicz |
1877 |
1953 |
|
|
x |
|
|
| |
52. |
Jaroslav Lobkowicz ml. |
1910 |
1985 |
|
|
x |
|
|
| |
53. |
Josef Lobkowicz |
1918 |
1946 |
|
|
x |
|
|
| |
54. |
Mořic Lobkowicz |
1890 |
1944 |
|
|
x |
|
|
| |
55. |
Mensdorff-Pouilly |
Alfons Karel
Mensdorff-Pouilly |
1891 |
1973 |
|
|
x |
|
|
| |
56. |
Emanuel
Mensdorff-Pouilly |
1866 |
1948 |
|
|
x |
|
|
| |
57. |
František
Mensdorff-Pouilly |
1897 |
1991 |
|
|
x |
|
|
| |
58. |
Mladotové |
Jan Mladota |
1917 |
2001 |
|
|
x |
|
|
| |
59. |
Nádherní |
Ervín Nádherný |
1876 |
1944 |
|
|
x |
|
|
| |
60. |
Ervín Nádherný |
1909 |
1985 |
|
|
x |
podepsán otcem Ervínem |
|
| |
61. |
Oskar Nádherný |
1871 |
1952 |
|
|
x |
podepsán bratrem
Ervínem |
|
| |
62. |
Paarové |
Alfons Paar |
1903 |
1979 |
|
|
x |
|
|
| |
63. |
Pálffyové |
Jan Pálffy |
1872 |
1953 |
|
x |
x |
roku 1941 přijal
německé říšské občanství |
|
| |
64. |
Karel Pálffy |
1900 |
1979 |
|
|
x |
roku 1941 přijal
německé říšské občanství |
|
| |
65. |
Parishové |
Karel Parish |
1899 |
1976 |
x |
x |
x |
|
|
| |
66. |
Podstatský-Thonsern |
Theodor
Podstatský-Thonsern |
1909 |
1984 |
|
|
x |
|
|
| |
67. |
Riegerové |
Bohuš Rieger |
1895 |
1976 |
|
|
x |
|
|
| |
68. |
Serényiové |
Alois Serényi |
1893 |
1957 |
|
|
x |
|
|
| |
69. |
Schlikové |
František Schlik |
1914 |
2005 |
|
|
x |
|
|
| |
70. |
Jindřich M.
Schlik |
1875 |
1957 |
|
|
x |
|
|
| |
71. |
Jindřich Schlik |
1916 |
2004 |
|
|
x |
|
|
| |
72. |
Ondřej Schlik |
1917 |
1942 |
|
|
x |
|
|
| |
73. |
Zikmund Schlik |
1916 |
1988 |
|
|
x |
|
|
| |
74. |
Schönbornové |
Ervín Schoenborn |
1899 |
1984 |
|
|
x |
podepsán bratrem
Františkem |
|
| |
75. |
František Schoenborn |
1899 |
1964 |
|
|
x |
|
|
| |
76. |
Schwarzenbergové |
Arnošt Schwarzenberg |
1892 |
1979 |
|
|
x |
|
|
| |
77. |
František Schwarzenberg |
1913 |
1992 |
|
|
x |
spoluautor textu 3.
deklarace, doručil ji Emilu Háchovi |
|
| |
78. |
Karel VI. Schwarzenberg |
1911 |
1986 |
x |
x |
x |
autor textu 1.
deklarace |
|
| |
79. |
Sternbergové |
Jiří Douglas
Sternberg |
1888 |
1965 |
|
x |
x |
|
|
| |
80. |
Leopold Sternberg |
1896 |
1957 |
x |
x |
x |
|
|
| |
81. |
Strachwitzové |
Hugo Strachwitz |
1900 |
1978 |
x |
x |
x |
spoluautor textu 3.
deklarace |
|
| |
82. |
Thun-Hohensteinové |
Arnošt Thun-Hohenstein |
1905 |
1985 |
|
|
x |
|
|
| |
83. |
Wratislavové |
Josef Osvald Wratislav |
1883 |
1966 |
|
|
x |
|
|
| |
84. |
Max Wratislav |
1917 |
2002 |
|
|
x |
|
|
| |
85. |
Maxmilián Wratislav |
1857 |
1940 |
|
|
x |
nejstarší
signatář |
|
| |
celkem |
33 |
85 |
|
12 |
12 |
85 (82) |
|
|
| |
Naposledy
příslušníci české šlechty ještě veřejně vystoupili
25. července 1945, kdy upozornili dopisem československou vládu na
majetkovou perzekuci rodin věrných národu za okupace.[43] Dopis je signován Janem Lobkowiczem, majitelem
velkostatku Drahenice.[45] |
|
| |
Protektorát[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Za
protektorátu byly šlechtické tituly opět uznávány, vládním
nařízením č. 220/1939 byl totiž zrušen zákon č. 61/1918 Sb. |
|
| |
Významným
šlechtickým rodům bylo nabídnuto, aby se přihlásili k německé
příslušnosti. Této nabídky využili někteří jednotliví Czerninové, Kinští, Lažanští, Harrachové a Kotzové a také rody s
francouzskými kořeny Rohanové, Beaufortové a Buquoyové.[51] Naopak odmítli Czerninové, Sternbergové, Lobkowiczové, Wratislavové, Kinští, Dlauhowesští, Dobrzenští, Bubnové, Dohalští, Mladotové, Hrubí a Strachwitzové. Vedle těchto českých
rodů se k české národnosti přihlásili i původně
německé rody (často hlásící se k českému státu již po
staletí), například Schwarzenbergové, Colloredo-Mannsfeldové, Aichelburgové, italské rody Batagliové, Belcrediové a Paarové, francouzské rody Mensdorffové-Pouilly a Bailletové a v neposlední řadě původem
anglický rod Parischů.[51] |
|
| |
Do NSDAP si podali žádost
např. Karl Buquoy, Eugen Ledebur, Karl Waldstein[52] nebo Alfons Clary-Aldringen (1887–1978)
a jeho žena Ludwine (1894–1984).[53] Členy strany byli také Leopold Thun-Hohenstein (1888–1944)
z choltické větve a jeho žena Irene.[54] |
|
| |
V
řadách wehrmachtu bojovali Christian Leopold Kinsky (1924–2011),[55] Marcus Clary
Aldringen (1919–2007)[53] a za Velkoněmeckou
říši padli Karl Eugen Czernin (1920–1940),[56] Johann Ulrich
Buquoy (1925–1943),[57] Peter Albrecht Kinsky (1921–1945),[58] Wolf Engelbert Auersperg (1919–1942)[59] a bratři
Hieronymus Clary-Aldringen (1917–1941) a Carl Clary-Aldringen (1921–1944).[53] |
|
| |
Rody
hlásící se k českému národu byly perzekvovány. Některým byl majetek
zkonfiskován, např. Adolfu Schwarzenbergovi za jeho podporu Benešovi a peníze, které poskytl na vybudování
československého opevnění. Hlubocký majetek byl pak přímo
řízen gestapem. Dalším stupněm bylo vyvlastnění, například
Colloredům a Czerninům. U jiných rodů byla zavedena vnucená
správa velkostatků (zemědělských a lesnických podniků),
týkala se především signatářů prohlášení věrnosti z roku
1938. V letech 1941–1942 byly takto postiženy rodiny Kinského (větev
chlumecká i kostelecká), Belcrediho (Líšeň), Sternberga
(Častolovice, Zásmuky; Český Šternberk), Schwarzenberga
(sekundogenitura), Lobkowizce (drahenická a mělnická větev),
Czernina (dymokurská větev), Kolowrata (Rychnov nad Kněžnou),
Strachwitze (Zdounky), Parishe (Žamberk) a Dobrzenského (Potštejn).[45][52] Pod
vnucenou správu spadaly i objekty, které na pozemcích stály. Německá
okupační správa je pak využívala k různým účelům, byly
tam zřízeny dětské ozdravovny, vojenské lazarety, letní sídla
nacistických pohlavárů nebo sklady armádní výzbroje.[60] Toto
příkoří zrušil dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. z 19.
května 1945, který zrušil konfiskační opatření nacistického
režimu. |
|
| |
Mikuláš z
Bubna-Litic byl jediným reprezentantem šlechty,
který se dostal přímo do funkce v protektorátní vládě. Od února
1940 do ledna 1942 byl ministrem zemědělství.[45] Zastával
názor, aby po zatčení Aloise Eliáše demonstrativně prezident Emil Hácha abdikoval a vláda
hromadně podala demisi.[61] |
|
| |
Zdeněk
Bořek Dohalský byl za svou odbojovou
činnost během prvního stanného práva zatčen gestapem 21.
října 1941 a v únoru 1945 popraven v Malé
pevnosti v Terezíně. Za druhého stanného práva 5. června 1942 byli gestapem
zatčeni i jeho bratři. František
Bořek-Dohalský byl poté
vězněn na Pankráci, v Terezíně a v Dachau, válku přežil. Antonín
Bořek-Dohalský byl po věznění
v Terezíně umučen v září 1942 v Osvětimi. |
|
| |
Humprecht
Czernin (1909–1944), majitel velkostatku Hlušice, byl zatčen 9.
června 1942, v Petschkově paláci byl stanným soudem 30. června 1942 odsouzen za
neoprávněné vlastnění zbraně k trestu smrti a jeho
majetek byl zkonfiskován ve prospěch Říše. Požádal o milost a
trest mu byl změněn na doživotí. Odpykával si ho ve věznici
v Brandenburgu an der Havel. Propukla u něj tuberkulóza, 15.
září 1944 byl ve vážném stavu převezen do plicního sanatoria na Pleši a
o 4 dny později tam zemřel. Jeho bratr Rudolf Děpold Czernin (1904–1984)
se bránil, když na jeho velkostatek Dymokury byla uvalena vnucená správa a ten byl posléze prodán
náhradovému fondu nacisty ovládaného Bodenamtu. Dne 11. srpna 1943 byl Rudolf
Děpold zatčen gestapem za údajný poslech zahraničního
rozhlasu. Následně si prošel věznicemi v Kolíně, na Pankráci,
v Terezíně a v táboře Gollnow (dnes Goleniów) u Štětína, konce války se
dožil. Spolu s Czerninem byli vyšetřováni a následně
odsouzeni také hrabě František Kinský (1879–1975), majitel zámku a velkostatku Kostelec nad Orlicí, a princ
Karel (Charles) Rohan (1894–1965), majitel velkostatku Choustník.[62] |
|
| |
Řada
šlechticů se na konci války aktivně zúčastnila
protinacistického povstání, například Karel
VI. Schwarzenberg a Václav Norbert Kinský se
aktivně zúčastnili květnového
povstání (Karel VI. byl během bojů
v květnu 1945 zraněn), František
Schwarzenberg byl spojovacím
důstojníkem během Pražského
povstání.[63] |
|
| |
· |
|
| |
|
|
| |
Zdeněk
Bořek Dohalský (1900–1945) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
František Bořek
Dohalský (1887–1951) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Antonín Bořek
Dohalský (1889–1942) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Mikuláš Bubna
Litic (1897–1954) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Karel VI. Schwarzenberg (1911–1986) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
František
Schwarzenberg (1913–1992) |
|
| |
Poválečné
období[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Poválečné
období charakterizují tyto body: |
|
| |
·
konfiskace majetku německé a maďarské
šlechty na základě prezidentských dekretů |
|
| |
·
revize pozemkové reformy a nová pozemková reforma |
|
| |
·
perzekuce jednotlivých šlechticů |
|
| |
Konfiskace
majetku německé a maďarské šlechty na základě prezidentských
dekretů[editovat | editovat zdroj] |
|
|
| |
Rámcová
pravidla postupu vůči německému a maďarskému obyvatelstvu
po osvobození stanovila 8. kapitola Košického
vládního programu z 5. dubna 1945. Zásadní
je dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 o
konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku
Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého
a slovenského národa. Rozhodující byla národnost, nikoliv státní
příslušnost. Dekret se ovšem nevztahoval na osoby, které se aktivně
účastnily odboje. Celkem se podle odhadu jednalo o přibližně
500–700 tisíc hektarů půdy a lesů.[64] Konfiskace se vztahovaly také na jejich hrady, zámky,
paláce a hospodářské objekty. Do vlastnictví států tak přešlo
496 hradů a zámků.[65][pozn. 1] Z nich bylo vybráno 48 objektů tzv. I. kategorie,
které měly být zpřístupněny a využívány pro kulturní využití.[67] |
|
| |
Dekret
prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. z 2. srpna 1945 o úpravě
československého státního občanství osob národnosti německé a
maďarské zbavil československé Němce a Maďary s výjimkou
antifašistů státního občanství. Někteří němečtí
příslušníci šlechtických rodin se nevrátili z fronty, jiní utekli krátce
před příchodem Rudé armády nebo byli vyhnáni záhy po osvobození.
Zbytek skončil v internačních táborech, odkud byli od prosince 1945
deportováni do Německa. |
|
| |
Následoval
ještě dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. ze dne 25.
října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní
obnovy. Podle něho byl zkonfiskován i ostatní majetek Němců a
Maďarů, např. vybavení městských paláců nebo vil
včetně uměleckých děl. |
|
| |
Karl Waldstein a Karl Buquoy byl obviněni z kolaborace
a stanuli před soudem.[64] |
|
| |
Vyvlastnění
některých majetků je dodnes považováno za kontroverzní.
Mediálně nejznámější je případ knížecí rodiny Lichtenštejnů, kteří se
o rozsáhlé majetky soudí i v průběhu 21. století.[68] |
|
| |
Revize
pozemkové reformy a nová pozemková reforma[editovat | editovat zdroj] |
|
|
| |
Znárodňování
pozemkového majetku pokračovalo i v letech 1947 a 1948. Zákon č.
142/1947 Sb. ze dne 11. července 1947 o revizi první pozemkové reformy a
zákon č. 46/1948 Sb. ze dne 21. března 1948 o nové pozemkové
reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní
půdě) se dotkl českých majitelů. |
|
| |
| Adolf Schwarzenberg (1890–1950) |
|
|
| |
Zákon
č. 143/1947 Sb. ze dne 10. července 1947
o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů
(tzv. Lex Schwarzenberg) na zemi Českou byl ušit na jednotlivce Adolfa Schwarzenberga a
odporoval Ústavě Československé
republiky. Protože aktivně podporoval
protinacistický odboj, nemohl být označen jako Němec a nemohly se v
jeho případě tudíž uplatnil dekrety prezidenta republiky. Podle
tohoto legislativního předpisu mu byl vyvlastněn majetek bez
náhrady. Pro zákon hlasovala i Milada
Horáková. Adolf
Schwarzenberg zemřel o tři roky
později v zahraničí. |
|
| |
Po vydání
těchto zákonů vzrostl počet konfiskovaných šlechtických sídel
na více než devět set.[69] Počet zpřístupněných objektů se ze
48 navýšil na 100, v 50. letech se ještě nepatrně rozšířil.[69] Ostatní hrady
a zámky byly přiděleny ministerstvům, především
Ministerstvu vnitra a Ministerstvu obrany), školským a sociálním ústavům
a Československým státním statkům. Nejhoršími správci, kteří
údržbu výrazně zanedbávali, bylo Ministerstvo obrany a státní statky.[70] Během
tohoto období byla řada kulturních památek výrazně poničena
či nenávratně zničena. |
|
| |
Perzekuce
jednotlivých šlechticů[editovat | editovat zdroj] |
|
|
| |
Specifickým
obdobím bylo období let 1945 až 1948, kdy šlechta, která byla označena
za českou a vlasteneckou, nijak perzekována nebyla (s výše popsanou
výjmkou hlubocké větve Schwarzenbergů). Část šlechticů znovu vstoupila do služeb státu,
například Jindřich
Kolowrat-Krakovský byl československým
velvyslancem v Turecku, František Bořek
Dohalský byl československým vyslancem
v Rakousku, František Schwarzenberg byl
československým chargé d’affaires ad interim ve Vatikánu, Karel VI. Schwarzenberg byl zvolen předsedou Místního národního výboru
v Čimelicích. |
|
| |
To se však
změnilo po komunistickém převratu v roce 1948. Jak je
řečeno výše, příslušníkům české šlechty byl po roce
1948 konfiskován majetek. Tím však jejich komunistická perzekuce
neskončila. Dále ji charakterizovala např. nemožnost studia, místo
regulérní vojny služba
u pomocných technických praporů (PTP) a podřadná zaměstnání. Někteří
byli po vykonstruovaných procesech uvězněni. Mnozí se proto
raději uchýlili do exilu. |
|
| |
Příklady perzekuce jednotlivých šlechticů |
|
| |
Rod |
Šlechtic |
Rodiče |
Choť |
Perzekuce: |
Emigrace |
Poznámky |
|
| |
studium |
vojna |
zaměstnání |
vězení |
|
| |
Bořek-Dohalský |
Jiří |
František
Bořek-Dohalský |
Josefa z Thurn-Taxisu |
– |
– |
skladník, po roce 1968 rehabilitován a pracoval
jako podnikový právník |
V roce 1950 byl zatčen a o rok později
odsouzen na 17 let (mj. uranové doly v Jáchymově a v Příbrami). Po
amnestii v roce 1960 byl z vězení propuštěn. |
– |
Jeho
syn Antonín (1944–2017) nesměl studovat, vyučil se
pokrývačem, vojenskou službu vykonával u PTP. |
|
| |
1914–1990 |
1887–1951 |
1917–1990 |
|
| |
|
Milada Krafferová |
|
|
| |
|
1892–1919 |
|
|
| |
Bubna-Litic |
Eleonora Dujková |
Mikuláš z Bubna-Litic |
Petr Dujka |
studium na gymnáziu nesměla dokončit,
absolvovala kurz pro zdravotníky |
– |
pracovala v jídelně, kde myla nádobí,
později tam dělala servírku, prodavačka v prodejně novin |
ne |
ne |
po roce 1989 restituovala s bratrem
Adamem majetek |
|
| |
1929–2018 |
1897–1954 |
1921–1996 |
|
| |
|
Margaretha Hansa |
|
|
| |
|
1902–1946 |
|
|
| |
Czernin |
Theobald |
Rudolf Děpold
Czernin |
Polyxena Lobkowiczová |
studium na gymnáziu nesměl dokončit,
vyučil se zedníkem |
nasazený u PTP |
řidič nákladního auta, později
řidič sanitky |
ne |
1968, po půl roce se vrátil |
po roce 1989 restituoval majetek |
|
| |
1936–2015 |
1904–1984 |
* 1941 |
|
| |
|
Friderika z Wenckheimu |
|
|
| |
|
1911–1991 |
|
|
| |
Hrubý-Gelenj |
Jaromír |
Josef Karel Hrubý-Gelenj |
– |
studium na lesní fakultě nesměl
dokončit |
– |
dělník na stavbě dálnice, později
však na zahraničním oddělení podniku |
v roce 1950 zatčen a potom 2 roky
vězněn v táborech nucených prací |
ne |
po roce 1989 restituoval majetek |
|
| |
1922–2012 |
1866–1943 |
|
| |
|
Karola Bukuwková z
Bukuwky |
|
| |
|
1889–1952 |
|
| |
Kinský |
Josef |
František Josef
Kinský |
Bernadetta
Merveldtová |
– |
– |
horník v Jáchymově, Příbrami, 1956 do
invalidního důchodu, přivydělával si např. překlady |
po politickém procesu 2 roky: věznice Ilava a uranové
doly Jáchymov |
ne |
po roce 1989 restituoval majetek |
|
| |
1913–2011 |
1879–1975 |
1922–2016 |
|
| |
|
Paulina z Bellegardu |
|
|
| |
|
1888–1953 |
|
|
| |
Kolowrat Krakowský
Liebsteinský |
Kryštof |
Hanuš Kolowrat
Krakowský Liebsteinský |
Drahoslava (Dana)
Jiroušková |
studia na Lesnické škole nesměl
dokončit, před maturitou vyloučen |
nasazený u PTP |
pracoval u Státních lesů, v tkalcovně,
ve Státním rybářství |
1948 za účast na protikomunistické
demonstraci strávil několik měsíců ve vazbě; 1953
vězení za protistátní činnost (horník v pracovních táborech) |
1968 do Rakouska |
po roce 1989 restituoval majetek |
|
| |
1927–1999 |
1879–1955 |
1933–2015 |
|
| |
|
Huberta z
Wurmbrand-Stuppachu |
|
|
| |
|
1892–1967 |
|
|
| |
Lobkowicz |
Jaroslav |
Jaroslav Lobkowicz |
Gabriela
z Korff-Schmising-Kerssenbrocku |
– |
– |
cestář u Správy silnic, skladník v podniku
Kniha v Plzni |
ne |
ne |
13. kníže z Lobkowicz, vladař domu
lobkowiczkého a 7. vévoda roudnický |
|
| |
1910–1985 |
1877–1953 |
1917–2008 |
|
| |
|
Marie Terezie
z Beaufort-Spontinu |
|
|
| |
|
1885–1942 |
|
|
| |
Mensdorff-Pouilly |
Hugo |
Alfons Karel
Mensdorff-Pouilly |
Barbora Poláková |
studium na gymnáziu nesměl dokončit |
nasazený u PTP |
řidič, myl auta a pracoval v
automobilové dílně |
ne |
ne |
po roce 1989 restituoval se sourozenci majetek |
|
| |
* 1929 |
1891–1973 |
1943–2010 (rozvedeni) |
|
| |
|
Marie Strachwitzová |
|
|
| |
|
1901–1971 |
|
|
| |
Schwarzenberg |
Arnošt |
Karel IV.
ze Schwarzenbergu |
1. Elisabeth Henriette
Széchényiová, později podruhé provd. Collasová |
– |
– |
lesní dělník |
V roce 1948 zatčen a po 9 měsících z
vazby propuštěn. V roce 1953 byl znovu zatčen a odsouzen na 10 let
vězení, jako vězeň pracoval v uranových dolech. Z vězení
byl propuštěn v roce 1957. |
ne |
jediný Schwarzenberg, který po roce 1948
zůstal v Československu |
|
| |
1892–1979 |
1859–1913 |
1895–1957 (rozvedeni) |
|
| |
|
Ida
z Hoyos-Sprinzensteinu |
2. Mathilda Gerberová,
poprvé provd. Hötzelová |
|
| |
|
1870–1946 |
1899–1999 |
|
| |
Sternberg |
Zdeněk |
Jiří Douglas
Sternberg |
Alžběta
Hrubá-Gelenj |
studoval práva, nepřipuštěn k promoci |
nasazený u PTP (horník) |
kulisák v divadle |
ne |
1968 |
po roce 1989 restituoval majetek |
|
| |
1923–2021 |
1888–1965 |
1929–2021 |
|
| |
|
Kunhuta Mensdorff-Pouilly |
|
|
| |
|
1899–1989 |
|
|
| |
Wratislav |
Maximilian
Oswald |
Josef Oswald Wratislav z Mitrovic |
Karolína Sternbergová |
– |
– |
lesní dělník (dřevorubec, traktorista,
řidič nákladního vozu) a poštovní doručovatel |
zatčen a po půl roce osvobozen |
– |
po roce 1989 restituoval majetek |
|
| |
1917–2002 |
1883–1966 |
1924–2021 |
|
| |
|
Dorothea Josefa
z Thun-Hohensteinu |
|
|
| |
|
1884–1978 |
|
|
| |
Dále u Pomocných technických praporů sloužil
např. Karel Strachvic (1933–1998). |
|
| |
Po roce 1989[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Nové poměry po Sametové
revoluci charakterizují tyto body: |
|
| |
·
návrat šlechty ze zahraničí |
|
| |
·
restituce majetku a jeho restaurování |
|
| |
·
osobní realizace jednotlivých šlechticů
(zaměstnání podle svého výběru, správa majetku) |
|
| |
Restituce[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
V rámci
restitucí majetků byl většině šlechtických dědiců
vrácen jejich dědičný majetek, který přešel mezi 25. únorem
1948 a 1. lednem 1990 do vlastnictví státu, a navazují na tradice v
hospodářství na svých pozemcích a v podnikání. |
|
| |
Restitucí se
týkají následující právní úpravy: zákon č. 403/1990 Sb. ze dne 2.
října 1990 o zmírnění následků některých majetkových
křivd, zákon č. 87/1991 Sb. ze dne 21. února 1991 o mimosoudních
rehabilitacích a zákon č. 229/1991 Sb. ze dne 21. května 1991 o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku. |
|
| |
V oblasti
majetku spravovaného státem bylo podáno 173 restitučních žádostí
vztahujících se k hradům a zámkům.[71] Dohodou byla nejen šlechticům a jejich
potomkům vydána např. následující někdejší šlechtická sídla:
hrady Český Šternberk, Kost, Vysoký Chlumec, Střekov, tvrze Křepenice a Tuchoraz, zámky Blatná, Boskovice, Častolovice, Doudleby nad Orlicí, Chlumec nad Cidlinou, Kaceřov, Mělník, Nelahozeves, Nové Hrady u Vysokého Mýta, Nové Hrady nad Metují, Orlík, Rychnov nad Kněžnou, Skalka,
Zalužany a Žďár nad Sázavou. Některé další objekty byly
převedeny do majetku obcí: Loket, Košumberk, Svojanov, Pecka, Humprecht, Náměšť na Hané a Plumlov. Vydán byl také Lobkovický palác na Pražském
hradě, Maltézský palác nebo zámek
Liběchov.[71] Restituce se pochopitelně týkaly rovněž
rozsáhlých mobiliárních fondů, které byly často svezeny na jiné
objekty. |
|
| |
Následující tabulka je výběr úspěšných restitucí
příslušníků šlechty nebo jejich potomků (abecedně).[72] |
|
| |
Šlechtické restituce hradů, zámků a paláců |
|
| |
Šlechtický rod |
Restituent |
Památkové objekty |
Rok restituce |
Poznámky |
|
| |
Bartoňové (větev
Josefa Bohumila) |
Josef
Marian Bartoň-Dobenín (* 1942) |
zámek v Novém
Městě nad Metují (zakoupen rodinou v roce 1908) |
1992[73] |
V roce 2013
převzal majetek syn restituenta Joseph Michael Barton Dobenin
(* 1970),[73] v roce 2020 byl zámek nabídnut k prodeji,
předkupní právo má stát.[74] |
|
| |
Bartoňové (větev
Cyrila Adolfa a jeho zetě Josefa Nováka) |
|
zámek Zbraslav
(původně klášter, zakoupen rodinou v roce 1910) |
|
V roce 2020 jsou v katastru nemovitostí zapsáni Elizabeth
Barton-Dobenin (1921–2018) a Eva Curryová (* 1956).[75] |
|
| |
Battagliové |
Blanka Marie (1911–2005) a Christian
Battaglia (1914–1991) |
zámek Bratronice |
1990 |
Blanka Battagliová zámeček v roce 1994
prodala, po roce 2007 ho získal Jiří Jan Lobkowicz s chotí
Zdenkou (mělnická větev). |
|
| |
Belcrediové |
Bratři Richard Belcredi (1926–2015)
a Hugo Andrian-Belcredi (1923–2012) a jejich synovci Karel (* 1950) a Ludvík Belcredi (* 1954) |
zámky Jimramov (v majetku rodu od
roku 1778), Brodek u Prostějova a Líšeň v Brně (v majetku rodu od roku 1819) |
1992 |
Zámek v Brodku se 700
hektary lesa a 80 hektary polí získal v roce 1992 Richard
Belcredi,[76] když uplatnil nárok na dědictví po strýci Gustavu
Kálnokym (1892–1979). Bratři Karel a Ludvík restituovali zámek v Líšni, 1600 hektarů lesa a
společně se strýcem Hugem
Andrianem-Belcredim také zámek v
Jimramově.[77] |
|
| |
Bubna-Liticové |
sourozenci Adam Bubna-Litic (1927–2016)
a Eleonora Dujková (1929–2018) |
zámek Doudleby nad
Orlicí (vystavěn rodem vedle tvrze v letech
1585–1590) a Horní Jelení (postaven rodem v roce 1865) |
1992[78] |
Při dělení
majetku v roce 2006 Doudleby připadly Eleonoře a Horní Jelení
Adamovi. V roce 2020 je v katastru nemovitostí jako majitelka doudlebského
zámku zapsána Eleonořina vnučka Barbora Tomášková.[79] U Horního
Jelení v katastru nemovitostí v roce 2020 figuruje zesnulý Adam
Bubna-Litic,[80] ale zámek obývá jeho nejmladší syn Dominic Nicholas
Bubna Litic (* 1966). |
|
| |
Colloredo-Mannsfeldové |
Hieronymus (Jeroným)
Colloredo-Mannsfeld (1912–1998) |
zámek Dobříš |
1998[81] |
Jeroným restituoval
velkostatek Dobříš jako dědictví po bratru Weikhardu (Vikardu) Colloredo-Mannsfeldovi (1914–1946); restituoval také lesy a rybníky panství
Zbiroh, ale zámku Zbiroh se pro jeho špatný stav (možná za úplatu) zřekl;[82] soudní spor
jiné rodinné větve (Kristina
Colloredo-Mansfeldová) o zámek Opočno |
|
| |
Czerninové (vinořská
linie) |
Theobald Czernin (1936–2015) |
zámek Dymokury (v majetku rodu od roku 1833,
resp. 1874) |
|
Od roku 2011 je
majitelem zámku Dymokury Tomáš Czernin (* 1962), nejstarší syn restituenta Theobalda
Czernina.[83] |
|
| |
Diviš Czernin (* 1942) |
zámek Hlušice (v majetku rodu
od roku 1899) |
|
Diviš Czernin
restituoval zámek, 833 ha lesů a 120 ha zemědělské půdy
jako synovec bezdětného Humprechta Czernina (1909–1944).[84] Zámek byl
využíván jako zemědělské učiliště. V roce 2020 je v
katastru nemovitostí zapsán Karel Czernin (* 1992).[85] |
|
| |
Des Four Walderode |
Karel Des Fours
Walderode (1904–2000), Johanna Kammerlanderová (* 1947) |
zámek Hrubý Rohozec |
žádost 1992 |
Také 300 hektarů
lesa. |
|
| |
Dlauhowesští |
Jan Ignác Dlauhoweský (1909–1996) a jeho syn Václav (* 1946) |
zámek
Němčice (u Volyně) |
1994[86] |
Také statek Kraselov. V roce 2022 je majitelem zámku
Němčice Václavův nejmladší syn Lukáš Dlauhoweský
(* 1979). |
|
| |
Dobrzenští |
Jan Maxmilián
Dobřenský (1911–1996) |
zámek
Chotěboř (získán rodem v roce 1836) |
1992 |
|
|
| |
Hildprandtové |
Cornélie
Hildprandtová, roz. Veverková (1916–2014) a její dcery Josefina Hildprandtová
(1938–2020) a Jana (Johanna) Germenis-Hildprandt (* 1947) |
zámek Blatná (získán rodem v roce 1798) |
žádost 1990, zámek vydán v červnu 1992[87] |
Lihovar v Blatné byl
založen v roce 1885. Majetek si Hildprandtové po restituci rozdělili.[87] Od roku
2014 spravuje blatenský zámek Stefanos-Filipos Germenis
(* 1981), syn Jany.[88] Spolumajitelem Liqui B - Zámeckého lihovaru a pivovaru
Blatná (spolu s Václavem Šitnerem) je Jan Hildprandt (* 1957), syn
Josefiny.[89][90] |
|
| |
Hrubí-Gelenj |
Jaromír
Hrubý-Gelenj (1922–2012) |
lovecký zámeček Morány |
|
V rámci restitucí byl
nabídnut Jaromíru Hrubému i zámek Červené
Pečky, ten se ho ale se souhlasem svých
sourozenců vzdal a zdevastovaný zámek pak ministerstvo obrany
prodalo. Rodina převzala jen malou část mobiliáře
z Červených Peček, kterou se podařilo dohledat; ta byla
umístěna na zámeček Morány, který v roce 2013 zdědil
synovec Filip Sternberg (* 1956). |
|
| |
Kálnokyové |
Alexandr Kálnoky (1924–2017) |
zámek Letovice |
žádost 1992, zámek
vydán 2001 |
Rekonstrukce
zdevastovaného zámku se nakonec Kálnoky vzdal a v roce 2004 Letovice prodal. |
|
| |
Kinští (kostelecká větev) |
Josef Kinský (1913–2011) |
zámek Kostelec nad
Orlicí (vystavěn rodem v letech 1829–1835) |
|
|
|
| |
Kinští (chlumecká větev) |
Radslav Kinský (1928–2008) |
zámek Žďár nad
Sázavou (v majetku rodu od roku 1930, resp. nárok od roku 1967) |
|
|
|
| |
Kinští-dal-Borgo |
Václav Norbert
Kinský (1924–2008), jeho synové nosí příjmení Kinský dal Borgo |
zámek Karlova Koruna v Chlumci nad
Cidlinou (postaven rodem v letech
1721–1723), hrad Kost |
1992[91][92] |
Nárok na hrad Kost
získal jako dědictví po své manželce Anně Marii dal Borgo-Netolické
(1925–1980). |
|
| |
Kolowratové-Krakowští |
Jindřich
Kolowrat-Krakowský (1897–1996) |
lovecký zámeček
Diana, Kolowratský
palác a Nový
Kolowratský palác v Praze |
|
|
|
| |
Kolowratové-Krakowští-Liebsteinští |
Kryštof
Jaroslav Kolowrat Krakowský Liebsteinský (1927–1999) |
zámek Rychnov nad
Kněžnou (v majetku rodu od roku 1640), Černíkovice (v majetku
od roku 1674) a lovecký zámeček v Černé Vodě v Orlických horách |
1992[93] |
Také 5
tisíc hektarů lesů a zemědělské půdy. V roce 1999
zdědil majetek Kryštofův syn Jan Egon Kolowrat Krakowský
Liebsteinský (* 1958). |
|
| |
Lobkowiczové (dolnobeřkovická větev) |
Marie Julie
Thurn-Taxisová, rozená Lobkowiczová (1919–2008) |
zámek Dolní
Beřkovice (získány z konfiskací po roce 1620) |
|
V roce 2021 je v
katastru nemovitostí zapsán Ferdinand Karl Thurn und Taxis (* 1952),
nejmladší syn restituentky a Johanna Nepomuka Thurn und Taxise (1908–1959).
Část zámeckého komplexu vlastní přímo, část
prostřednictvím firmy Thurn und Taxis, s. r. o., jejíž je společník
a jednatel. |
|
| |
Lobkowiczové (křimická větev) |
Jaroslav Lobkowicz (* 1942) |
zámek
Křimice (zděděn v roce 1830) |
1994, zámek zcela
předán 2007 |
|
|
| |
Lobkowiczové (mělnická větev) |
Otakar Lobkowicz (1922–1995) |
zámek Mělník a Hořín (oba v majetku rodu od roku 1763, resp. 1790) |
1992[94][95] |
Také
zemědělská půda, vinice a vinné sklepy. Majetek zdědil po
otci Jiří Lobkowicz (* 1956), správou mělnického zámku a
vinařství pověřil manželku Bettinu Lobkowicovou,[96] se kterou
se však v roce 2011 rozvedl. |
|
| |
Johannes Lobkowicz (* 1954), nároky jako dědictví po otci Mikuláši Lobkowiczovi (1931–2019) |
zámek Drahenice (získán rodem v roce 1870) |
|
|
|
| |
Lobkowiczové (roudnická větev) |
Martin
Lobkowicz (1928–2014) a potomci Ferdinanda Zdeňka Lobkowicze
(1858–1938) |
zámky Nelahozeves, Roudnice nad Labem, hrad Střekov a Lobkovický palác v
Praze, zámek Lobkovice, hrad Vysoký Chlumec |
|
Hrad Vysoký Chlumec (a
další majetek u Sedlčan) v roce 1998 William Lobkowicz prodal Riprandovi
von und zu Arco-Zinneberg a jeho manželce Marii
Beatrix Rakouské-d'Este.[97] |
|
| |
Mensdorff-Pouilly |
sourozenci Albert
Mensdorff-Pouilly (* 1926), Bedřich Mensdorff-Pouilly
(1925–2018), Hugo Mensdorff-Pouilly (* 1929), Jan
Mensdorff-Pouilly (1933–2020) a Terezie
Božková (1934–2000) |
zámek Boskovice (v majetku rodu od roku 1856,
resp. 1856) |
žádost 1992, zámek
předán 1993 |
Restituovali
potomci Alfonse Karla Mensdorff-Pouilly (1891–1973). |
|
| |
Mladotové ze Solopisk |
Jan Mladota ze Solopisk (1917–2001) |
zámek
Červený Hrádek u Sedlčan |
|
Závětí přešel zámek po smrti Jana
Mladoty na Nikolause Lobkowicze (* 1978), syna Johannese
Lobkowicze (* 1954). |
|
| |
Nádherní |
Jan Nepomuk Nádherný
(1943–2005) |
zámek Chotoviny |
1997 |
Po roce 2001
proběhla rekonstrukce, ale po smrti Jana Nádherného jeho dcera Jamie
Nicole zámek v roce 2011 prodala. |
|
| |
Paarové |
sourozenci Alfons Václav Paar
(1932–2016), Karel Eduard Paar (* 1934) a Eleonora Markéta
(1937–2010) |
zámek Bechyně |
|
Restituovaný majetek byl vložen do
firmy APS, jejímž majoritním vlastníkem a majitelem zámku se stal Josef
Šťáva, pravnuk někdejšího správce. |
|
| |
Parishové |
John
Marmaduke Parish (1923–2020) |
zámek Žamberk (v majetku rodu
od roku 1815) |
|
Zámek Žamberk byl v roce 2004 prodán Pardubickému
kraji. Hrad
Litice nad Orlicí, který rod držel od roku 1815,
ponechali státu. |
|
| |
Podstatzští-Lichtensteinové |
Josefa Harrachová,
provdaná Podstatzká-Lichtenstein (1905–2000) |
zámek Velké
Meziříčí |
1995[98] |
Po smrti Josefy
Podstatzké-Lichtenstein v roce 2000 zdědily zámek její děti František Karel (1933–2016),
Maria (1936–2021) a Jan
Podstatzký-Lichtenstein (* 1937) |
|
| |
Podstatzští-Thonsernové |
Marie Wanda
(* 1954), dcera Theodora Gabriela Podstatzkého-Thonserna (1909–1984) |
zámek Litenčice[99] (v majetku
rodu od roku 1778/1779) |
|
Dědicem bude syn
Marie Wandy Podstatzké Thonsern Richard (* 1978), který přijal
jméno Podstatzký a který se podílí na správě. |
|
| |
Rajští |
Vladimír Rajský
(1923–2001) |
zámek Klášter ve Vilémově (v majetku rodu od roku 1852) |
1991 |
|
|
| |
Serényiové |
rod
Thienen-Adlerflychtů (dcera Aloise Serényiho Isabela, provdaná
Thienen-Adlerflychtová) |
zámek Lomnice u
Tišnova, zámek
Luhačovice |
2016 |
|
|
| |
Schlikové |
František
Jindřich Schlik (1914–2005) a dcera Zikmunda Schlika Margareta
(* 1950) |
zámek
Jičíněves (postaven rodem v letech
1715–1717), zámek Vokšice |
|
V roce 2022 je
majitelem zámku Jičíněves Františkův vnuk Andreas Schlik (* 1977), který je také
jednatelem firmy SCHLIK JIČÍNĚVES, s.r.o. (založena 2009), která se
zabývá pěstováním plodin, lesnictvím, chovem ryb a ubytováním.
Majitelkou zámku Vokšice je Margareta Pospíchalová, která také se svou mladší
sestrou Ilonou Schlikovou (* 1954) a jejich sestřenicí Helenou
Zajíčkovou (* 1960) figuruje ve firmě J. M. Schlik, s.r.o.
(založena 2014). Pod tuto firmu spadá např. provoz v Prachovských skalách nebo
nabízí palivové dřevo. |
|
| |
Schwarzenbergové (orlická větev) |
Karel VII. Schwarzenberg (* 1937) |
zámky Orlík (v majetku rodu od
1719), Čimelice (v majetku rodu od 1842, resp. 1850), Varvažov (v majetku
rodu od 1847) a Sedlec (zakoupen v roce 1819) |
|
Také
přibližně 11 tisíc hektarů lesů a zemědělské
půdy, 300 hektarů rybníků a řada budov, například v
Praze, Varvažově či
Karlově. V roce 2007 převzal správu majetku Jan Nepomuk Schwarzenberg (* 1967).[100] |
|
| |
Anna Bucherová
(1933–2013), dcera Arnošta Schwarzenberga (1892–1979)[101] |
zámek Tochovice (v majetku rodu od 1842,
resp. 1850) |
|
|
|
| |
Sternbergové |
Zdeněk Sternberg |
hrad Český Šternberk (v
majetku rodu 1241–1712 a znovu od roku 1841), zámek Březina (zbudován
rodem v letech 1790–1808) |
1992[102] |
V roce 2021 zdědil majetek
Zdeňkův syn Filip (* 1956). |
|
| |
(1923–2021) |
|
| |
Jan Bosco Sternberg |
zámek
Jemniště (zakoupen v roce 1868) |
žádost 1992, vyhověno 1995[103] |
Jan Bosco Sternberg získal
nárok na zámek jako dědictví po své tetě Terezii Sternbergové
(1902–1985) a jejím manželovi Františku Mensdorff-Pouilly (1897–1991).[103] V roce
2012 zdědil zámek po otci Jiří
Sternberg (* 1968). |
|
| |
(1936–2012) |
|
| |
Františka Diana
Sternbergová-Phipps (* 1936) |
zámek Častolovice (v majetku rodu od roku 1694), Zásmuky (v majetku
rodu od roku 1637) |
1992[104][105] |
|
|
| |
Strachwitzové |
Potomci Huga Strachwitze (1900–1978),
mezi nimi František Strachwitz (* 1939) |
zámek Zdounky (v majetku rodu prostřednictvím sňatku, od
roku 1907 byla jedinou majitelkou Karolína Marie, roz. Lambergová)[106] |
1993[107] |
V roce 2007 zámek s přilehlým areálem prodán
manželům Vrškovým.[108] |
|
| |
Waldstein-Wartenburgové (svatoslavská linie) |
Děti Gabrielly,
roz. Waldstein-Wartenbergové (1896–1974) |
třetina
majetku ve Svatoslavi |
|
Gabriella provd.
Křečanová a později Jirečková byla dcerou zakladatele
svatoslavské linie Zdeňka Waldstein-Wartenberga (1862–1936). Její
sourozenci a jejich rodiny se přihlásili k německé národnosti.
Sestra Marie (1891–1943, měla potomky) zemřela za války a bratr
Karl (1897–1978) nesměl zůstat po válce v Československu.[109] Zámeček
Zátiší je nyní také v rukou Gabrielliných dětí, ale musely si ho
koupit. Nejde o část majetku, která byla restituována.[110] |
|
| |
Wratislavové (skřipelská
větev) |
Maxmilián Josef
Wratislav (1917–2002) |
zámek Dírná (v majetku rodu asi od 1620), zámek Myslkovice (v majetku
rodu od 1877), Vratislavský palác v Praze |
|
Zámek Myslkovice v roce 2006 obec odkoupila. |
|
| |
Někteří
šlechtici však majetek zpátky nedostali, ačkoli by na něj nebýt
tzv. Benešových dekretů měli mít nárok (za druhé
světové války například byli
aktivně zapojeni v odboji). Vydán nebyl např. zámek v Plané, o který neúspěšně
žádala Mathilda Nostitzová (1936–2021); stát od roku 1989 chátrající zámek prodal a
ten pak v roce 2017 částečně vyhořel.[111] Někteří
se o svůj majetek se státem (někdy i úspěšně) soudí.
Například v roce 1992 byl vznesen restituční nárok Karlem des Fours Walderode (1904–2000),
který jako Němec přišel o majetek na základě Benešových
dekretů. Teprve v roce 2019 byl majetek soudně potvrzen Johanně Kammerlanderové,
vdově po Karlovi. Restituce se kromě lesů a jiných
pozemků týkala zámku Hrubý Rohozec.[72] Několik desetiletí se soudila o majetek Marie Alžběta Salmová-Reifferscheidt-Raitzová (1931–2022), která se ho domáhala jako dcera posledního
vlastníka Huga Mikuláše. Šlo především o zámek Rájec nad Svitavou.[112] Desítky let
trvá také restituční spor Kristiny
Colloredo-Mansfeldové (* 1940) a jejích
příbuzných o zámek Opočno a jeho mobiliář.[113] |
|
| |
Šlechtické
rody vymřelé ve 20. století[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Šlechtické rody vymřelé ve 20. století |
|
| |
Erb |
Rod |
Rok vymření po meči |
Poslední mužský člen |
Datum narození a úmrtí |
Poslední ženský člen |
Datum narození a úmrtí |
Dědici |
Poznámky |
|
| |
Choť |
Choť |
|
| |
|
Ungnadové z Weissenwolffu |
1917 |
Mikuláš
Jindřich Ungnad z Weissenwolffu |
11. 8. 1895 – 29. 9.
1917 |
Irena
Ungnadová z Weissenwolffu |
6. 9. 1880 – 1. 3.
1969 |
Száparyové, Thurn-Taxisové |
Mikuláš Jindřich a Irena byli sourozenci. Jejich
sestrou byla Jindřiška (Henriette) Ungnadová z Weissenwolffu
(1883–1962), provdaná za Huga Thurn-Taxise (1873–1915). Irena v roce 1944
adoptovala Mikuláše ze Salm-Reifferscheidt-Raitzu (1904–1970),[114] který
se pak psal Salm-Reifferscheidt-Ungnad-Weissenwolff. |
|
| |
--- |
--- |
Ladislav Jan Szápáry
de Muraszombath, Széchysziget et Szapár |
16. 5. 1864 –
12. 10. 1939 |
|
| |
|
Kounicové (česká hraběcí větev) |
1919 |
Eugen Jan z
Kounic |
15. 5. 1841
– 8. 9. 1919 |
Eleonora z
Kounic |
27. 8. 1862 – 8. 4.
1936 |
Pálffyové |
Eleonora byla neteří bratrů Eugena Jana
a Václava Kounice (1848–1913). Moravská knížecí větev vymřela po
meči už v roce 1848. |
|
| |
Anna Fenzel |
2. 3. 1848 – 9. 11.
1909 |
Géza Andrássy |
22. 7. 1856
– 29. 8. 1938 |
|
| |
|
Clam-Gallasové |
1930 |
František z Clam-Gallasu |
26. 7. 1854 – 20. 1.
1930 |
Žofie z
Clam-Gallasu |
1900–1980 |
Podstatzký-Lichtensteinové, Auerspergové |
František z Clam-Gallasu měl sedm dcer,
Žofie (Sophie) byla nejmladší. |
|
| |
Marie
z Hoyos-Sprinzensteinu |
1858–1938 |
Eduard
Rupert z Auerspergu |
1893–1948 |
|
| |
|
Chotkové z Chotkova a Vojnína |
1970 |
Karel Maria
Chotek |
10. 4. 1887 – 23. 1.
1970 |
Marie Henriette
Leopoldina Chotková |
9. 7. 1880 – 19. 3.
1964 |
|
Marie Henriette (Jindřiška) Chotková byla
sestřenice Karlova otce Karla Marii Pavla (1853–1926). Karlovi,
poslednímu z Chotků, byl v roce 1945 zabrán majetek v
Československu. |
|
| |
Livia Clara Mailáth de
Székhely |
14. 7. 1888 – 30. 1.
1970 |
Leopold Abraham
Nostitz-Rieneck |
8. 7. 1865 – 5. 10.
1945 |
|
| |
|
Berchtoldové
z Uherčic (moravská – buchlovická větev) |
1979 |
Sigismund Berchtold |
14. 4. 1900 – 20. 7.
1979 |
? |
? |
|
Majitelem Buchlova a Buchlovic byl Sigismundův starší bratr Aloys (1894–1977),
kterému byl v roce 1945 majetek v Československu znárodněn.
Česká větev vymřela v roce 1918 a uherská v roce 1987. |
|
| |
1. Maria Anna von
Wurmbrand-Stuppach |
3. 2. 1914 – 29. 4.
2003 |
|
|
|
| |
2. Emilie de Gosztonyi |
19. 4. 1914 – 9. 7.
1993 |
|
| |
3. Eva Machan |
* 19. 7. 1920 –
2008 |
|
| |
|
Hildprandtové |
1981 |
Bedřich Hildprandt |
2. 4. 1902 –
12. 2. 1981 |
--- |
--- |
|
Posledními příslušnicemi rodu jsou
Bedřichovy dcery Josefina (1938–2020) a Jana (Johanna; * 1947), rod
vymřel pouze po meči. Starší dcera Josefina se vdala ze lékaře
Jana Čapka (později rozvedeni). Jejich syn Jan Hildprandt
(* 1957) je spolumajitelem lihovaru v Blatné. Mladší dcera Jana, od roku
1995 prezidentka české Asociace majitelů
hradů a zámků, se vdala za
řeckého architekta Spiridona Germenise (1939–2014), jejich syn je
Stefanos-Filipos Germenis (* 1981), správce blatenského zámku.[115] |
|
| |
Cornélie, roz.
Veverková |
26. 4. 1916 –
7. 9. 2014 |
--- |
--- |
|
| |
Šlechtictví v
současnosti[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Zákon o
zrušení šlechtických titulů dnes sice stále platí, šlechtické tituly se
však naprosto běžně používají,[zdroj?!] a to i ve veřejnoprávních médiích (např. Česká televize v
seriálu Modrá krev).
Nemají ovšem úřední platnost, ale pouze stavovský charakter.
Někteří právníci tvrdí, že zrušení šlechtických titulů v
roce 1918 nebylo
správně právně ošetřeno a tudíž je neplatné. Jisté je, že za
použití šlechtického titulu dnes již nehrozí žádný postih. |
|
| |
Nyní jsou
právně potomci šlechtických rodů stejnými občany, jako všichni
ostatní. Sdružují se jako občanské spolky, zpravidla s cílem podporovat
zachování historie, památek a vzdělanosti. |
|
| |
Někteří
z nich se uplatnili v politice, např. Karel
Schwarzenberg (vicepremiér, ministr
zahraničí, poslanec, senátor), Michal
Lobkowicz (ministr obrany, poslanec), Jaroslav Lobkowicz (poslanec), Tomáš Czernin (senátor), František Kinský (starosta Kostelce nad Orlicí). Jiní se dali
na církevní dráhu, např. František
Lobkowicz (biskup ostravsko-opavský), Filip Zdeněk Lobkowicz (opat kláštera Teplá) a Christoph Schönborn (arcibiskup
vídeňský), na diplomatickou dráhu, například Richard Mořic Belcredi (velvyslanec
ČR ve Švýcarsku), Hugo
Mensdorff-Pouilly (český diplomat ve
Francii, činovník Řádu maltézských rytířů), podíleli se
na činnosti rytířských řádů, například Radslav Kinský či Václav Bořek Dohalský (velkopřevorové řádu svatého Lazara Jeruzalémského), nebo Karel
Mornstein-Zierotin (rytíř téhož
řádu) či se pohybují v oblasti ekonomiky (Bedřich Schwarzenberg, Ferdinand Schwarzenberg, Constantin Kinský či Jiří Lobkowitz). Mathylda Nostitzová či Dominika Kolowrat Krakowská se
věnovaly a věnují charitativním aktivitám, Franziska Diana Sternbergová se
věnuje interiérovému návrhářství, Christina
Colloredo-Mansfeldová (malířka,
modelka, herečka, kaskadérka), František
Kinský (ředitel reklamní agentury,
moderátor), František Tomáš Kolowrat
Krakowský (kameraman a producent) či
Alfons Mensdorff-Pouilly (spoluautor seriálu Pat
a Mat) se věnovali a věnují
uměleckým a kulturním činnostem. Samantha
Kolowratová je českou reprezentantkou v
ženském ledním hokeji. |
|
| |
Mezi
nejznámější současné šlechtické rody v Česku patří
(abecedně): |
|
| |
·
Bartoňové z Dobenína |
|
| |
·
Belcrediové |
|
| |
·
Daczičtí |
|
| |
·
Bořek-Dohalští |
|
| |
·
Bubnové z Litic |
|
| |
·
Colloredo-Mannsfeldové |
|
| |
·
Czerninové |
|
| |
·
Hildprandtové |
|
| |
· Kinští |
|
| |
·
Kolowrat-Krakowští |
|
| |
·
Lobkowiczové |
|
| |
·
Mensdorffové-Pouilly |
|
| |
·
Podstatští |
|
| |
·
Schwarzenbergové |
|
| |
·
Sternbergové |
|
| |
·
Wratislavové |
|
| |
Tyto rody
pocházejí ze staré české šlechty předbělohorské (Kinští,
Sternbergové, Kolowrat-Krakowští, Czerninové, Lobkowiczové) anebo ze šlechty
cizí, zejména rakouské, německé a italské, přišlé k nám v době pobělohorské. |
|
| |
· |
|
| |
|
|
| |
Karel Schwarzenberg (* 1937) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Mathilda Nostitzová (1936–2021) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
František Tomáš
Kolowrat-Krakowský (1943–2004) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
František Kinský (* 1947) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
František Václav Lobkowicz (1948–2022) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Filip Zdeněk
Lobkowicz (* 1954) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Constantin Kinský (* 1961) |
|
| |
|
|
| |
· |
|
| |
|
| |
Tomáš Czernin (* 1962) |
|
| |
Šlechtické
rody vymřelé ve 21. století[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Šlechtické rody vymřelé ve 21. století (výběr) |
|
| |
Erb |
Rod |
Rok vymření po meči |
Poslední mužský člen |
Datum narození a úmrtí |
Poslední ženský člen |
Datum narození a úmrtí |
Dědici |
Poznámky |
|
| |
Choť |
Choť |
|
| |
|
Mladotové ze Solopisk |
2001 |
Jan Mladota ze Solopisk |
7. 9. 1917 –
26. 4. 2001 |
Valentina
Marie Mladotová ze Solopisk |
11. 2. 1891 –
9. 5. 1984 |
Lobkowiczové (mělnická větev) |
Jan Mladota pobýval po roce 1948 v Rakousku, USA a Švýcarsku. Červený Hrádek u Sedlčan,
který zrestituoval, odkázal Nikolausi
Lobkowiczovi (* 1978), synu Johannese Lobkowicze (* 1954). |
|
| |
Henriette Goldegg-Lindenburg |
13. 9. 1924 – 13. 8. 2011 |
1. Anton
Codelli z Codellisbergu (rozvedeni 1921) |
22. 3. 1875 – 26. 4.
1954 |
|
| |
2. Karel
Lumbe |
19. 4. 1885 –
17. 10. 1967 |
|
| |
Klíčová
data[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
·
1189 Statuta Konrádova – dědičná držba |
|
| |
·
1517 Svatováclavská smlouva – potvrzení hospodářských výsad po
zápasu s městy |
|
| |
·
1620 bitva na Bílé hoře – následovaly konfiskace majetku
odbojné šlechty |
|
| |
·
1781 zrušení nevolnictví |
|
| |
·
1848 zrušení poddanství a roboty |
|
| |
·
1918 zrušení šlechtických titulů |
|
| |
·
1919 počátek 1. pozemkové reformy (Záborový zákon) |
|
| |
·
1936 zákaz užívání šlechtických erbů |
|
| |
·
1938 deklarace
české šlechty na podporu československého státu |
|
| |
·
1939 národnostní prohlášení české šlechty
(přihlášení 85 českých šlechticů z více než 30
nejvýznamnějších rodů k českému národu) |
|
| |
·
1945 konfiskace majetku německé a maďarské šlechty na
základě dekretů prezidenta republiky |
|
| |
·
1947 revize pozemkové reformy, neústavní
konfiskace majetku hlubockých Schwarzenbergů, tzv. Lex Schwarzenberg |
|
| |
·
1948 nová pozemková reforma (komunistické
vyvlastňování), perzekuce, emigrace |
|
| |
·
1989 pád komunistické totality, možnost návratu a
následná restituce majetku |
|
| |
Odkazy[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
Poznámky[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
1.
↑ Z celkem
2032 českých a moravských hradů, zámků a tvrzí jich bylo na
základě Benešových dekretů k 1. lednu 1948 zkonfiskováno 514.[66] |
|
| |
Reference[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
1.
↑ http://www.historickaslechta.cz/drslavic-id2009090063-6 Archivováno 12. 9. 2014 na Wayback
Machine. - Drslavici |
|
| |
2.
↑ Skočit
nahoru k:a b BĚLINA, Pavel; KAŠE, Jiří; KUČERA, Jan P. Velké dějiny zemí Koruny české X. 1740–1792. Praha a Litomyšl: Paseka, 2001. 768 s. ISBN 80-7185-384-4. S. 300. Dále
jen Velké dějiny zemí Koruny české
X.. |
|
| |
3.
↑ MEZNÍK, Jaroslav. Česká a
moravská šlechta ve 14. a 15. století. In: Sborník
historický, sv. 37. Praha: Historický ústav
ČSAV, 1990. S. 13. |
|
| |
4.
↑ Uherská šlechta, hrabata, kteří vlastnili statky na
Moravě, ale do politického života téměř nezasahovali. |
|
| |
5.
↑ TOVAČOVSKÝ Z CIMBURKA, Ctibor. Kniha Tovačovská, aneb Pana Ctibora z Cimburka a z
Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského sepsání
obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství
Moravského. Brno: [s.n.], 1858. Dostupné online. S. 41–42. |
|
| |
6.
↑ MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526): 2.
šlechta. Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0356-8. S. 33. |
|
| |
7.
↑ TOVAČOVSKÝ Z CIMBURKA, Ctibor. Kniha Tovačovská, aneb Pana Ctibora z Cimburka a z
Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského sepsání
obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství
Moravského. Brno: [s.n.], 1858. Dostupné online. S. 42–45. |
|
| |
8.
↑ STARÝ, Marek. Rytíři
přijatí do českého panského stavu v době
předbělohorské. In: Sborník
archivních prací 1/LX. [s.l.]: [s.n.], 2010.
S. 24–243. |
|
| |
9.
↑ Starý, s. 245 |
|
| |
10.
↑ HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích : Od
počátku státu po současnost. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 570 s. ISBN 80-7106-709-1. S. 88–89. |
|
| |
11.
↑ BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. S. 10. Dále
jen Rytíři renesančních Čech. |
|
| |
12.
↑ Skočit
nahoru k:a b Rytíři renesančních Čech, s. 12 |
|
| |
13.
↑ MÍKA, Alois. Majetkové rozvrstvení
české šlechty v předbělohorském období. In: Sborník historický, sv. 15. Praha:
Historický ústav ČSAV, 1967. S. 57, 63, 68. |
|
| |
14. ↑ Na tak vysokou
pozici se dostal jen proto, že v roce 1603 přiznával spolu se svým
nevelkým panstvím také sirotčí statek po Janu Malovcovi. |
|
| |
15.
↑ ČECHURA, Jaroslav; STACHUROVÁ KUCROVÁ, Veronika; VLASÁKOVÁ, Zuzana. Smiřičtí : krátké dějiny úspěšného
rodu. Praha: NLN, 2018. 476 s. ISBN 978-80-7422-646-5. S. 129. |
|
| |
16.
↑ ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2001.
344 s. ISBN 80-86493-00-8. S. 12. Dále
jen Encyklopedie knížecích rodů zemí
Koruny české. |
|
| |
17.
↑ BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Praha:
Libri, 1994. 420 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 100. Dále jen Encyklopedie
heraldiky. |
|
| |
18. ↑ Encyklopedie
heraldiky, s. 110 |
|
| |
19.
↑ Skočit
nahoru k:a b VOKÁČOVÁ,
Petra. Příběhy o hrdé pokoře:
aristokracie českých zemí v době baroka.
Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 469. |
|
| |
20. ↑ VOKÁČOVÁ,
s. 360 |
|
| |
21. ↑ VOKÁČOVÁ,
s. 470, 767 |
|
| |
22.
↑ Skočit
nahoru k:a b VOKÁČOVÁ,
s. 767 |
|
| |
23. ↑ VOKÁČOVÁ,
s. 470 |
|
| |
24. ↑ Velké
dějiny zemí Koruny české X., s. 306 |
|
| |
25.
↑ ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta rakouského císařství. 1. vyd. Praha: agentura Pankrác, 2006. ISBN 80-86781-08-9. S. 9, 57. |
|
| |
26.
↑ Skočit
nahoru k:a b Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických
rodů v českých zemích, s. 35 |
|
| |
27. ↑ Almanach
českých šlechtických rodů 2017, s. 475 |
|
| |
28.
↑ Skočit
nahoru k:a b c JUŘÍK, Pavel. Encyklopedie šlechtických rodů.
Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2014. 464 s. ISBN 978-80-242-4573-7. S. 194. |
|
| |
29. ↑ Modrá krev.
Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích,
s. 116 |
|
| |
30.
↑ Skočit
nahoru k:a b Almanach českých šlechtických rodů 2017, s. 113 |
|
| |
31. ↑ Almanach
českých šlechtických rodů 2017, s. 69 |
|
| |
32.
↑ POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 55.
Dále jen Almanach českých šlechtických
rodů 2017. |
|
| |
33. ↑ Almanach
českých šlechtických rodů 2017, s. 109 |
|
| |
34. ↑ Modrá krev.
Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích,
s. 20 |
|
| |
35.
↑ VAVŘÍNEK,
Karel; MAŠEK, Petr;
LENHART, David; OPPELT, Robert. Almanach
českých šlechtických a rytířských rodů 2027. Praha: Zdeněk Vavřínek ve spolupráci s
nakladatelstvím Martin, 2016. 496 s. ISBN 978-80-905324-9-6. S. 61. |
|
| |
36.
↑ Portál
veřejné správy ČR. Zákon č.
61/1918 Sb [online]. [cit.
2008-12-06]. Dostupné online.[nedostupný zdroj] |
|
| |
37.
↑ http://www.nobilitas.sk/HTML%20Nobilitas/Legislativa%20sk/02%20Slachtictvo/243_1920znp%20sk.pdf |
|
| |
38.
↑ http://www.portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/708/_mc/709-19005-707-694/_s.155/701?b=243/1920[nedostupný zdroj] |
|
| |
39. ↑ Modrá krev, s.
12 |
|
| |
40.
↑ Web
aristokracie.cz. www.aristokracie.cz [online]. [cit. 2014-09-12]. Dostupné v archivu pořízeném
dne 2013-07-01. |
|
| |
41.
↑ JUŘÍK,
Pavel. Jihočeské dominium. Praha: Libri, 2008. 448 s. ISBN 978-80-7277-359-6. S. 227.
Dále jen Jihočeské dominium. |
|
| |
42.
↑ UHLÍKOVÁ,
Kristina (ed.); JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita; CÍSAŘOVÁ, Jitka; UHLÍK,
Jan. Šlechtická sídla ve stínu
prezidentských dekretů. Praha: Artefactum,
2017. 232 s. ISBN 978-80-86890-96-8. S. 13. Dále jen Šlechtická
sídla ve stínu prezidentských dekretů. |
|
| |
43.
↑ Skočit
nahoru k:a b BEZECNÝ,
Zdeněk. Pár slov o české
šlechtě v éře První republiky [online].
idnes.cz, 2010-01-18 [cit. 2019-06-21]. Dostupné
online. |
|
| |
44.
↑ JELÍNKOVÁ
HOMOLOVÁ, Dita. Sudetoněmecká šlechta v Československu v letech
1918–1945: postoje, motivy a strategie. In: BAKEŠ, Martin; CÍSAŘOVÁ,
Jitka; UHLÍKOVÁ, Kristina. Osudy
konfiskátů. Výzkum provenience a problematika přesunů
kulturního majetku v Československu na základě prezidentských
dekretů. Praha: Artefactum, 2020. ISBN 978-80-88283-31-7. S. 18–31,
zde 19. |
|
| |
45.
↑ Skočit
nahoru k:a b c d Osudy české šlechty v minulém století [online]. Česká televize, 2007-09-26 [cit.
2019-06-22]. Dostupné online. |
|
| |
46. ↑ Šlechta v
proměnách, s. 254 |
|
| |
47. ↑ Šlechtická sídla
ve stínu prezidentských dekretů, s. 25 |
|
| |
48.
↑ CERMAN, Ivo. Vlastenecké deklarace
české šlechty z let 1938-39. Plné znění. iDnes.cz [online]. 2013-01-20
[cit. 2016-12-28]. Dostupné online. |
|
| |
49.
↑ Skočit
nahoru k:a b Šlechtické deklarace [online].
Spolek Rodro [cit. 2018-12-28]. Dostupné
online. |
|
| |
50.
↑ JELÍNKOVÁ
HOMOLOVÁ, Dita. Šlechta v proměnách:
osudy aristokracie v Československu v letech 1918–1948. Praha: Nakladatelství
Lidové noviny, 2018. 506 s. ISBN 978-80-7422-520-8.
S. 361–365. |
|
| |
51.
↑ Skočit
nahoru k:a b MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických
rodů v českých zemích. 3. vyd. Praha:
Mladá fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X. S. 7. |
|
| |
52.
↑ Skočit
nahoru k:a b Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 26 |
|
| |
53.
↑ Skočit
nahoru k:a b c Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 63 |
|
| |
54.
↑ JELÍNKOVÁ,
Dita. Osobní život a rodinné vztahy Leopolda Thun-Hohensteina v letech 1910
až 1930: hledání vlastní životní cesty jako součást procesu
individualizace. In: Východočeský
sborník historický. Pardubice: Východočeské
muzeum v Pardubicích, 2013. Dostupné online. Svazek 24. S. 141–168, zde 142–143. |
|
| |
55. ↑ Paradoxy
české šlechty, s. 86 |
|
| |
56. ↑ Paradoxy
české šlechty, s. 290 |
|
| |
57. ↑ Jihočeské
dominium, s. 394 |
|
| |
58. ↑ Paradoxy
české šlechty, s. 85 |
|
| |
59. ↑ Modrá krev.
Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích,
s. 19 |
|
| |
60. ↑ Šlechtická sídla
ve stínu prezidentských dekretů, s. 40 |
|
| |
61.
↑ JELÍNKOVÁ, Dita. Mikuláš Bubna z
Litic a jeho role v protektorátní politice. In: Válečný rok 1941 v československém domácím a
zahraničním odboji : sborník k mezinárodní konferenci. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů,
2012. Dostupné online. S. 71–89, zde 78. |
|
| |
62.
↑ HOŘEJŠ, Miloš. Rudolf a
Humprecht Czerninové z Chudenic: oběti heydrichiády z řad
české šlechty. Pamět a dějiny. 2014, čís. 4, s. 31–42. Dostupné
online. |
|
| |
63.
↑ KALENSKÁ,
Renata. Připraven sloužit :
rozhovor s Karlem Schwarzenbergem. Vydání první.
vyd. Praha: [s.n.] 308 s. Dostupné
online. ISBN 978-80-88433-02-6, ISBN 80-88433-02-9. OCLC 1296109251 |
|
| |
64.
↑ Skočit
nahoru k:a b Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 31 |
|
| |
65. ↑ Šlechtická sídla
ve stínu prezidentských dekretů, s. 45 |
|
| |
66.
↑ VACULÍK,
Pavel. Komunistická perzekuce šlechty. Praha: Baset, 2004. 134 s. ISBN 80-7340-026-X. S. 20–21. |
|
| |
67. ↑ Šlechtická sídla
ve stínu prezidentských dekretů, s. 46 |
|
| |
68.
↑ Dědic
Lichtenštejnska: Morava je náš druhý domov, majetkové spory
překonáme. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz [cit. 2022-04-05]. Dostupné
online. |
|
| |
69.
↑ Skočit
nahoru k:a b Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 54 |
|
| |
70. ↑ Šlechtická sídla
ve stínu prezidentských dekretů, s. 55 |
|
| |
71.
↑ Skočit
nahoru k:a b DUŠKOVÁ,
Markéta. Mobiliární fondy státních
hradů a zámků, mobiliární fond Hostim (Magisterská diplomová práce). Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav
archeologie a muzeologie, 2017. 71 s. Dostupné
online. S. 22. |
|
| |
72.
↑ Skočit
nahoru k:a b Rod Walderode
má nárok na své severočeské panství, rozhodl odvolací soud. Česká televize [online].
18. června 2019. Dostupné online. |
|
| |
73.
↑ Skočit
nahoru k:a b O nás [online]. Zámek Nové
Město nad Metují [cit. 2020-07-22]. Dostupné
online. |
|
| |
74.
↑ Novoměstský zámek Bartoňů je na prodej, mohl by
o něj usilovat stát [online]. idnes.cz,
2020-06-22 [cit. 2020-07-22]. Dostupné
online. |
|
| |
75.
↑ Nahlížení do katastru nemovitostí [online].
Český úřad zeměměřický a katastrální [cit.
2020-07-26]. Dostupné online. |
|
| |
76.
↑ VOTÝPKA,
Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2. vyd. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. 376 s. ISBN 978-80-7432-351-5. S. 130.
Dále jen Paradoxy české šlechty. |
|
| |
77. ↑ Paradoxy
české šlechty, s. 151 |
|
| |
78.
↑ ŠIMKOVÁ,
Jitka. Adam Bubna-Litic, cesta k
protinožcům a zpět ve dvacátém století.
Plzeň, 2021 [cit. 2021-08-02]. 76 s. Bakalářská práce.
Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta pedagogická, Katedra historie.
Vedoucí práce doc. PaedDr. Naděžda Morávková,
CSc.. s. 37. Dostupné online. |
|
| |
79.
↑ Nahlížení do katastru nemovitostí – Rudé armády čp. 1,
Doudleby nad Orlicí [online]. Český
úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2020-08-30]. Dostupné online. |
|
| |
80.
↑ Nahlížení do katastru nemovitostí – 5. května čp. 1,
Horní Jelení [online]. Český úřad
zeměměřický a katastrální [cit. 2020-08-30]. Dostupné online. |
|
| |
81.
↑ Zámek Dobříš [online].
Colloredo-Mannsfeld spol. s r.o. [cit. 2020-07-26]. Dostupné online. |
|
| |
82. ↑ Restituce
šlechtického majetku: Colloredo-Mansfeldové [online]. České noviny
- ČTK, 2004-01-21 [cit. 2020-07-26]. |
|
| |
83.
↑ ŘEHOUNEK,
Jan. Czerninové český národ nikdy
nezradili [online]. Novinky.cz, 2017-10-03
[cit. 2020-09-13]. Dostupné online. |
|
| |
84.
↑ KULHANOVÁ,
Petra. Historie a současnost
šlechtických lesních majetků - Czerninové [online].
silvarium.cz, 2011-11-18 [cit. 2020-09-13]. Dostupné
online. |
|
| |
85.
↑ Nahlížení do katastru nemovitostí [online].
Český úřad zeměměřický a katastrální [cit.
2020-09-13]. Dostupné online. |
|
| |
86.
↑ Zámek Němčice [online].
Asociace majitelů hradů a zámků [cit. 2022-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném
dne 2022-08-22. |
|
| |
87.
↑ Skočit
nahoru k:a b KRÁLOVÁ,
Táňa. Klenoty baronky z Blatné [online]. Dotyk, 2016-07-07 [cit. 2021-03-08]. Dostupné online. |
|
| |
88.
↑ LUKEŠ,
Filip. Mít zámek je láska i starost. Miliony
na stromě nerostou, říká česká baronka [online]. Deník.cz, 2020-07-14 [cit. 2021-03-07]. Dostupné online. |
|
| |
89.
↑ Lihovar a Pivovar Blatná - kontakt [online].
Liqui B [cit. 2021-03-07]. Dostupné online. |
|
| |
90.
↑ PERGLER,
Tomáš. Potomek pánů z Hildprandtu
obnovil v Blatné výrobu destilátů a od loňska i vaření piva [online]. ekonom.cz, 2017-08-03 [cit. 2021-03-07]. Dostupné online. |
|
| |
91.
↑ JUŘÍK, Pavel. Kinští: Bůh, čest, vlast.
Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2019. 168 s.
(Universum). ISBN 978-80-242-6220-8. S. 77. |
|
| |
92.
↑ Norbert Kinský: Okupace vytříbila českou šlechtu [online]. Xantypa [cit. 2020-08-06]. Dostupné online.[nedostupný zdroj] |
|
| |
93.
↑ JUŘÍK,
Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 89. |
|
| |
94.
↑ JUŘÍK, Pavel. Lobkowiczové: Popel jsem a popel budu. Praha: Euromedia Group – Knižní klub, 2017.
160 s. ISBN 978-80-242-5429-6. S. 100. |
|
| |
95.
↑ Historie zámku Mělník [online].
Zámek Mělník a vinné sklepy Jiřího Lobkowicze [cit.
2020-08-11]. Dostupné online. |
|
| |
96.
↑ Restituce
šlechtického majetku: Lobkowiczové. www.ceskenoviny.cz [online]. ČTK - České noviny [cit.
2004-01-21]. Dostupné online. |
|
| |
97.
↑ Restituce
šlechtického majetku: Lobkowiczové | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online].
[cit. 2020-08-19]. Dostupné online. |
|
| |
98.
↑ VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2.
vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002.
432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 282. |
|
| |
99.
↑ Podstatští
z Prusinovic a Thonsernu (rod), svobodní páni - Portaro - katalog
knihovny. provenio.net [online]. [cit. 2020-08-30]. Dostupné online. |
|
| |
100.
↑ Schwarzenbergové [online].
Státní hrad a zámek Český Krumlov [cit. 2020-08-24]. Dostupné v archivu pořízeném
dne 2020-09-22. |
|
| |
101.
↑ JUŘÍK, Pavel. Schwarzenbergové. Nic než rovně.
Praha: Euromedia Group a. s. - Knižní klub, 2018. 168 s. (Universum).
S. 150. |
|
| |
102.
↑ Historie hradu [online]. Hrad
Český Šternberk [cit. 2020-08-06]. Dostupné
online. |
|
| |
103.
↑ Skočit
nahoru k:a b Historie zámku Jemniště [online].
Zámek Jemniště [cit. 2020-08-06]. Dostupné
online. |
|
| |
104.
↑ DAVID,
Petr; SOUKUP, Vladimír. Dějiny
zámků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, 2013.
424 s. ISBN 978-80-242-4226-2. Kapitola
Zásmuky, s. 129. |
|
| |
105.
↑ Zámek Častolovice: historie [online].
Zámek Častolovice [cit. 2020-08-29]. Dostupné
online. |
|
| |
106.
↑ PALIČKOVÁ,
Ludmila. Zdounecký zámek po roce 1945. [s.l.]: [s.n.], 2016. 28 s. Dostupné online. S. 2. Dále
jen Zdounecký zámek po roce 1945. |
|
| |
107.
↑ Zdounecký zámek po roce 1945, s. 9 |
|
| |
108.
↑ Zdounecký zámek po roce 1945, s. 28 |
|
| |
109.
↑ VIDLÁK,
Karel. Historický exkurz Valdštejnové na
Třebíčsku a Svatoslav [online].
Waldsteinovo Zátiší [cit. 2021-12-01]. Dostupné
online. |
|
| |
110.
↑ VONDRÁK,
František. Poslední Valdštejnové byli v
Třebíči doma [online]. Deník.cz,
2016-10-13 [cit. 2021-12-01]. Dostupné
online. |
|
| |
111.
↑ Policie
končí vyšetřování požáru zámku v Plané, nezná příčinu ani
viníka. iDNES.cz [online].
2018-06-13 [cit. 2020-09-01]. Dostupné
online. |
|
| |
112.
↑ KRÁLOVÁ,
Táňa. Dobrá věc trvá dlouho, ví
starohraběnka Marie Salmová. Čtvrtstoletí bojuje o
očištění jména svého otce a rodový majetek [online]. Ihned.cz, 2017-08-03 [cit. 2019-06-27]. Dostupné online. |
|
| |
113.
↑ Ústavní soud opět bude muset řešit restituci
Colloredo-Mansfeldů na Opočně [online].
Idnes.cz, 2018-01-11 [cit. 2019-06-27]. Dostupné
online. |
|
| |
114.
↑ Rodokmen Ungnadů z Weissenwolffu [online]. Patricus.info [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. |
|
| |
115.
↑ Historie rodu Hildprandtů [online].
Zámek Blatná [cit. 2021-03-07]. Dostupné
online. |
|
| |
Literatura[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
·
BENDA, Josef. Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989. Praha: Tuláček, 2013. 816 s. ISBN 978-80-904762-2-6. |
|
| |
·
BŘEZINA, Vladimír. Rytířský stav v Čechách a na Moravě v raném
novověku. Rod Bukůvků z Bukůvky od středověku
do 20. století. České Budějovice:
Bohumír Němec – Veduta, 2008. 186 s. ISBN 978-80-86829-33-3. |
|
| |
·
BŮŽEK, Václav. Majetková skladba šlechty v předbělohorských
Čechách. In: Hospodářské dějiny = Economic History 14.
Praha: Ústav československých a světových dějin
Československé akademie věd, 1986. S. 175–216. |
|
| |
·
BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře
předbělohorských Čech. Praha:
Historický ústav AV ČR, 1996. 239 s. ISBN 80-85268-54-X. |
|
| |
·
BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. |
|
| |
·
BŮŽEK, Václav;
HRDLIČKA, Josef; KRÁL, Pavel, VYBÍRAL, Zdeněk. Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu
novověku. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002.
416 + 24 stran přílohy s. ISBN 80-7185-417-4. |
|
| |
·
BŮŽEK, Václav;
KOREŠ, František; MAREŠ, Petr, ŽITNÝ, Miroslav. Rytíři renesančních Čech ve válkách. Praha: Nakladatelství
Lidové noviny, 2016. 406 s. ISBN 978-80-7422-409-6. |
|
| |
·
CERMAN, Ivo. Šlechtická kultura v 18. století: filozofové, mystici,
politici. Praha: Nakladatelství
Lidové noviny, 2011. 762 s. ISBN 978-80-7422-122-4. |
|
| |
·
HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : Erby, fakta, osobnosti,
sídla a zajímavosti. Praha: Akropolis, 1999.
686 s. ISBN 80-85770-79-2. |
|
| |
·
HAZDRA, Zdeněk. Šlechta ve službách Masarykovy republiky : mezi
demokracií a totalitními režimy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,
2015. 336 s. ISBN 978-80-7422-337-2. |
|
| |
·
HAZDRA, Zdeněk;
PLACHÝ, Jiří; RAJLICH, Jiří. Modrá krev v
protinacistickém odboji : několik příběhů z
okupované vlasti i frontových linií. [s.l.]:
Tváře, 2019. 144 s. ISBN 978-80-88041-22-1. |
|
| |
·
HOLÝ, Martin. Šlechtické sňatky v českých zemích v letech 1500 až
1650. Historická demografie 27. Roč. 2003, s. 5–35. |
|
| |
·
HRUBÝ, František.
Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské.
1922, čís. 46, s. 107–169. |
|
| |
·
JANÁČEK, Josef; LOUDA, Jiří. České erby. Praha: Albatros, 1988. 368 s. (Edice OKO). |
|
| |
·
JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita. Osudy aristokracie v
Protektorátu: perzekuce české šlechty se zřetelem k chlumecké
větvi rodu Kinských. Paměť a
dějiny : revue pro studium totalitních režimů. 2014, roč. 8, čís. 2, s. 13–24. |
|
| |
·
JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita. Šlechta v proměnách: osudy aristokracie v
Československu v letech 1918–1948.
Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 506 s. ISBN 978-80-7422-520-8. |
|
| |
·
JUROK, Jiří. Česká
šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Nový Jičín: Jiří Jurok vlastním nákladem, 2000.
610 s. ISBN 80-238-6220-0. |
|
| |
·
KLECANDA, Vladimír.
Přijímání do rytířského stavu v zemích českých a rakouských na
počátku novověku: příspěvek k dějinám nižší
šlechty. Časopis archivní školy. Praha: Státní archivní
škola, 1928, čís. VI. Pozn. v textu:
Rejstř. k sez. erbovníků přijatých v Čechách do stavu
rytířského i k sez. cizozemců přijatých do Čech za
obyvatele ve stavu rytířském. |
|
|
| |
·
KLOUDOVÁ, Martina; PLESKALOVÁ, Jana. Šlechtický predikát. In: KARLÍK, Petr,
ed., NEKULA, Marek, ed. a PLESKALOVÁ, Jana, ed. CzechEncy – Nový
encyklopedický slovník češtiny. 2017 [cit. 24. 3. 2022].
Přístup z: https://www.czechency.org/slovnik/letter/%C5%A0 |
|
| |
·
KOŠŤÁLOVÁ, Renata; KOŠŤÁL,
Vratislav. Britská šlechta v českých
zemích. Brno: Barrister & Principal, 2018.
276 s. ISBN 978-80-7364-076-7. |
|
| |
·
KOŠŤÁLOVÁ, Renata; KOŠŤÁL,
Vratislav. Francouzská šlechta v
českých zemích. Brno: Barrister &
Principal, 2021. 288 s. ISBN 978-80-7364-118-4. |
|
| |
·
KNOZ, Tomáš; DVOŘÁK, Jan (edd.). Šlechta v proměnách věků. Brno: Matice moravská pro Výzkumné středisko pro
dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, 2011.
(Země a kultura ve střední Evropě 17). ISBN 978-80-86488-71-4. |
|
| |
·
KOLDINSKÁ, Marie. Každodennost renesančního aristokrata. Praha a Litomyšl: Paseka, 2001. Dostupné online. ISBN 80-7185-364-X. |
|
| |
·
KUBEŠ, Jiří, a
kol. V zastoupení císaře: česká a
moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740. Praha: Nakladatelství
Lidové noviny, 2018. 640 s. ISBN 978-80-7422-574-1. |
|
| |
·
MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických
rodů v českých zemích. 3. vyd. Praha:
Mladá fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X. |
|
| |
·
MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od
Bílé hory do současnosti. Díl I, A–M. Praha:
Argo, 2008. 674 s. ISBN 978-80-257-0027-3. |
|
| |
·
MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od
Bílé hory do současnosti. Díl II, N–Ž.
Praha: Argo, 2010. 666 s. ISBN 978-80-257-0294-9. |
|
| |
·
MAŤA, Petr. Svět
české aristokracie (1500–1700). Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. ISBN 80-7106-312-6. |
|
| |
·
MEZNÍK, Jaroslav.
Česká a moravská šlechta ve 14. a 15. století. In: Sborník historický, sv. 37. Praha:
Historický ústav ČSAV, 1990. S. 7–36. |
|
| |
·
MÍKA, Alois.
Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období.
In: Sborník historický, sv. 15. Praha: Historický ústav ČSAV, 1967. S. 45–75. |
|
|
| |
·
PETRÁŇ, Josef.
Skladba pohusitské aristokracie v Čechách. Úvod do diskuse. In: Proměny feudální třídy v Čechách v pozdním
feudalismu (Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et historica 1). Praha: Univerzita Karlova, 1976. ISSN 0567-8293. S. 9–80. |
|
|
| |
·
PRCHAL, Vítězslav. Společenstvo hrdinů. Válka a reprezentační
strategie českomoravské aristokracie 1550–1750.
Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015. 560 s. ISBN 978-80-7422-279-5. |
|
| |
·
STARÝ, Marek.
Rytíři přijatí do českého panského stavu v době
předbělohorské. In: Sborník
archivních prací 1/LX. [s.l.]: [s.n.], 2010.
S. 240–278. dostupné online |
|
| |
·
ŠIMŮNEK, Robert. Obraz šlechtického panství v Čechách 1500–1750. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2018.
704 s. ISBN 978-80-7422-654-0. |
|
| |
·
Šlechta střední Evropy v konfrontaci s
totalitními režimy 20. století. Příprava
vydání Hazdra Zdeněk, Horčička Václav, Županič Jan.
Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2011. 348 s. ISBN 978-80-87211-52-6. |
|
| |
·
ŠVÁBENSKÝ, Mojmír. Knihy přijímání do rytířského stavu Moravského
markrabství. In: Josef Pilnáček: Neznámé rody a znaky staré Moravy.
Brno: [s.n.], 1983. S. 250–267. |
|
| |
·
VACULÍK, Pavel. Komunistická
perzekuce šlechty. Praha: Baset, 2004.
134 s. ISBN 80-7340-026-X. |
|
| |
·
VALENTA, Aleš. Lesk
a bída barokní aristokracie. České
Budějovice: Veduta, 2011. ISBN 978-80-86829-62-3. |
|
| |
·
Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v
evropské diplomacii. Příprava vydání Pavelec
Petr, Gaži Martin, Hajná Milena. České Budějovice: Národní
památkový ústav, územní památková správa v Českých Budějovicích,
2020. 824 s. ISBN 978-80-87890-31-8. |
|
| |
·
VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie
českých zemí v době baroka. Praha:
Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. |
|
| |
·
VOTÝPKA, Vladimír. Křižovatky české aristokracie. Praha a Litomyšl: Paseka, 2014. 276 s. ISBN 978-80-7432-441-3. |
|
| |
·
VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. Praha
a Litomyšl: Paseka, 2000. 424 s. ISBN 80-7185-327-5. |
|
| |
·
VOTÝPKA, Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2.
vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2013. 372 s. ISBN 978-80-7432-351-5. |
|
| |
·
VOTÝPKA, Vladimír. Příběhy české šlechty.
3. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 404 s. ISBN 80-7185-507-3. |
|
| |
Související
články[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
·
Česká heraldika |
|
| |
·
České království |
|
| |
·
Deklarace zástupců české šlechty na obranu československého
státu a národa |
|
| |
·
Predikát |
|
| |
·
Seznam českých, moravských a slezských šlechtických rodů |
|
| |
·
Šlechtický predikát |
|
| |
· Modrá
krev |
|
| |
Externí
odkazy[editovat | editovat zdroj] |
|
| |
· |
|
| |
| Obrázky,
zvuky či videa k tématu Česká šlechta na Wikimedia Commons |
|
|
| |
· České
šlechtické rody, jak vznikly a kam se ztratily (Český královský institut
) |
|
| |
Portály: Česko | Novověk | Středověk |
|
| |
Kategorie: |
|
| |
·
Česká šlechta |
|
| |
·
Dějiny Česka |
|
| |
·
Šlechta |
|
| |
·
Stránka byla naposledy editována 18. 2. 2023 v
16:25. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
.svg){kind=small}
.png)
.svg)
_-_targe.svg){kind=small}
